Žít svůj život

8. února 2018 v 15:30 | helmii |  Témata týdne
Každý člověk chce prožít svůj život naplno. A když píšu každý, myslím tím opravdu každý - já, vy, člověk s mentální retardací či člověk s fyzickým postižením. Spousta lidí si myslí, že postižení by měli být zavření v ústavech, vždyť tam je o ně dobře postaráno, nic jim nechybí. Je to zčásti pravda. Nechybí jim jídlo, pití, mají kde spát a někdo se o ně vždycky postará. Ale co když nechtějí jen takhle přežívat?


Ve třeťáku na gymplu jsem jezdívala ještě se dvěma kamarádkami do jednoho ústavu speciální péče v rámci dobrovolnictví. Abych byla upřímná, původně jsem do toho šla hlavně proto, abych měla potvrzení o absolvování praxe, protože jsem chtěla jít studovat speciální pedagogiku, a ten papír by mi mohl pomoct u přijímaček. Tím, že chci učit 1. stupeň speciálních škol, a nechci se věnovat andragogice a gerontagogice, jsem si říkala, že to sice bude zajímavá zkušenost, ale netušila jsem, jak často budu na klienty myslet a jak moc mě to chytne.

Když jsme tam poprvé jely, byly jsme všechny dost nervózní. Ale nervozita z nás opadla, jakmile jsme se setkaly s jednou ze zaměstnankyň. Byla moc milá, vše nám ukázala, řekla nám, co je a není potřeba dělat (nebo nedělat). Poté jsme šli do jídelny, kde byli někteří klienti. Protože jsme tam chodily v létě, často jsme byli i venku.

Každá jsme si k někomu přisedly a bylo krásné, jak si ti lidé uvědomili, že nás vlastně neznají a někteří nám začali něco povídat, jiní jen koukat (protože nemluvili). Já si často sedávala k jednomu pánovi na vozíčku, který skoro nemluvil, a hráli jsme spolu pexeso, nebo jsem mu ukazovala obrázky zvířátek a on mi říkal, co na nich je.

Hodně mě taky zaujal pán, který špatně chodil, nejspíš měl i mentální retardaci. Když jsme s ním byli poprvé, hráli jsme šipky. Všechny nás s přehledem porazil (a to jsme se fakt všechny snažily). Po pár týdnech jsme se dozvěděly, že kreslí rád vlaky a jeho obrazy měly výstavu až ve Vídni. Všechny nás to ohromilo, vždyť skoro nezvládne držet tužku!


Tímhle článkem jsem chtěla říct, že i lidé s nějakým postižením či znevýhodněním můžou mít svoje sny. Jen je potřeba více lidí k jejich uskutečnění. Samozřejmě chápu, že ne každý se pro práci s postiženými lidmi hodí. Přítel (který nás tam vyzvedával, protože bydlí docela kousek) mi vždycky říkal, že z toho místa má hrozné deprese. Mě naopak nabíjelo strašně pozitivní energií a moc ráda na tuto zkušenost vzpomínám!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 slunecnyden slunecnyden | Web | 8. února 2018 v 19:21 | Reagovat

Jak píšeš, také mě taková místa nabíjejí energií. Ti lidé jsou opravdu úžasní, i když mají nějaký handicap. Na druhou stranu bych já radši žila v ústavu s nějakým dobrým personálem než sama doma, kdybych měla nějaké vážné postižení.

2 helmii helmii | Web | 8. února 2018 v 21:07 | Reagovat

[1]: s tím ústavem jsem to napsala asi trochu špatně.. rozhodně proti nim nic nemám! Jen mi šlo o to, že si dost lidí myslí, že je to jediná možnost :-) a určitě je to hodně individuální :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama