Březen 2017

Zkouška ohněm

30. března 2017 v 17:46 | helmii |  Témata týdne
Tohle téma týdne na mě úplně křičí: "Napiš o tom, jak jsi začínala běhat!" Tak fajn, protože to zkouška ohněm doopravdy byla.

Když jsem byla menší, běhala jsem ráda. V házené a volejbale jsem se bez běhu přece jen neobešla. Potom se ale cosi stalo, něco se mi přeplo v hlavě, a mě běhání přestalo bavit. Ba co víc, začala jsem to nesnášet, vyhýbala jsem se tomu, jak jen to šlo.

Potom mi v hlavě něco přeplo podruhé a já jedno ráno vstala s tím, že půjdu běhat. Tak jsem se oblékla, rozhodně nasadila tenisky a vyběhla. Prvního půl kilometru jsem se cítila skvěle. Potom přišla šílená krize, hlavně kvůli tomu, že jsem si uvědomila, že moje fyzička je na bodu mrazu. Tak jsem to po týdnu zase vzdala.

Ale cvičení jako takové jsem nevzdala. Začala jsem více cvičit kardio a posilovací cvičení, pořídila jsem si TRX a makala.

Vloni na podzim jsem vyběhla znova. První kilometr byl v pohodě, potom začal ten druhý. Bylo to peklo. Ale v hlavě jsem si pořád opakovala, že tentokrát už to nevzdám. Lýtka mě začala pálit, už jsem nestačila s dechem, ale pořád jsem si posouvala body, ke kterým když doběhnu, budu moct přejít do kroku. Nakonec jsem tímhle pomalým klusem uběhla necelé dva kilometry. Byl to pro mě neskutečný pocit. Byla jsem na sebe hrdá.

Tempo sice bylo příšerný, 1900 metrů taky není dlouhá vzdálenost. Ale nevzdala jsem to a proto jsem na sebe byla pyšná. Po tomhle výběhu jsem měla na výběr. Buď to vzdám a řeknu, že běh stejně není to, co jsem chtěla dělat (racionalizace, hihihi, už mi z toho učení se společenských věd na maturitu hrabe, všude vidím regrese, projekce, agace..) a nebo můžu zatnout zuby, překonat tyhle krize a postupně se propracovávat až na závody.

Rozhodla jsem se pro druhou možnost. Našla jsem si termínovky závodů a vypsala jsem si ty, který, který bych chtěla zkusit zaběhnout. Byla to pro mě skvělá motivace, víc jsem makala. Bohužel, momentálně mám už pár měsíců útlum a ještě minimálně na měsíc mít budu, takže si tuhle zkoušku ohněm budu procházet znova. Ale víte co? Stojí to za to!

Co bude dál?

27. března 2017 v 10:00 | helmii |  Recenze na knihy
Autor: John Katzenbach

Počet stran: 400

Moje hodnocení: 90%


Tuhle knížku jsem dostala od kamarádů k narozeninám a už na první pohled mě zaujala svým obalem, protože jsem milovníkem hororových příběhů. Po pár stránkách jsem ale zjistila, že to není horor, nýbrž detektivka. Nechci říct, že mě to zklamalo, jen jsem od toho původně čekala něco trošku jiného. Ale nebyl důvod litovat, knížka mě vtáhla do děje a nešlo mi toho čtení jen tak nechat. Knížka byla plná zvratů, takže se mi nestalo, že bych se začala nudit. Tuhle knížku můžu opravdu jen doporučit!


12. týden

26. března 2017 v 21:18 | helmii |  Veřejný deník
Ne, nejsem těhotná, hihi. Jen jsem se rozhodla si tu udělat něco jako deníček. Protože když si píšu do papírového deníku, trpí blog a když píšu články na blog, tak trpní můj deník. A třeba se za pár let pobavím nad tím, jak jsem zvládala všechny týdny roku.

Od pondělí do pátku tenhle týden uběhl šíleně rychle. Aby taky ne, každý den jsem se musela učit. Ve středu jsem ale přespávala u přítele, tak jsem si vybrala prokrastinaci snad na celý týden dopředu. Nejdřív nám vařil večeři, tak jsem ho pozorovala a povídala si s ním, a u toho se učit nedá. Pak jsme se koukali na Prostřeno (haha), pak mi půjčil GTA a tak nějak jsem sama musela přijít na to, jak se tam řídí auto. Povedlo se mi to, jsem na sebe hrdá. Pak jsme koukli na seriál a šli spát, učení jsem moc nezvládla.

Ve čtvrtek jsem u sebe celý den nosila pyžamo a špinavé ponožky a protože mám ve čtvrtky vyučování až do 15:30, byla to fakt paráda.. Naštěstí jsme to všichni přežili (protože jsem dáma a moje ponožky nesmrdí).

V pátek jsme se s holkama rozhodly, že si zajedeme do čajovny. Protože jsem dlouho nikde nebyla (přespání u přítele nepočítám, byli jsme stejně doma), tak to fakt bodlo. Parádně jsme si popovídaly a atmosféra té čajovny nám dovolila aspoň na pár hodin hodit stres z maturity za hlavu. Ale protože jsem pořád o berlích a chůze je namáhavá, bylo to vyčerpávající. A to jsme přijely domů vcelku brzo.

O víkendu jsem se konečně začala učit k maturitě. Udělala jsem si rozbor Hamleta, sepsala nějaké otázky do biologie, dočetla jednu knížku… A dnes jsem uklízela, protože zvěř nadělá neskutečný nepořádek. Zvláště malá Eliška, která je u nás teprve dva týdny. Taky jsem si protřídila šuplíky a krabice, mám od kamarádky půjčenou knížku o úklidu pomocí Feng- šuej a tak mě to nabudilo k uklízení, že jsem s berlema došla až do kontejneru s dvěma igelitkama papíru.

Docela vtipné bylo, když jsem si zametala v pokoji. Zametám si, zametám, smetákem jsem si šourla o nohu a hle co z něj vypadlo. Obří pavouk, a dal se na útěk pod mou postel. Naštěstí to nestihl. Možná jsem si zabila štěstí, ale opravdu nechci, aby mi takový obr v noci vlezl do pusy. A pak z toho smetáku vypadla ještě ryběnka. Asi si fakt musím koupit nový, haha.

To by k tomuhle týdnu bylo asi všechno. Popravdě, pořád nějak nemůžu uvěřit, že už je konec března, když před chvilkou jsme slavili Silvestr. No jo, asi bych se měla na tu maturitu připravovat ještě usilovněji.

Hrdinové dnešní doby

25. března 2017 v 19:18 | helmii |  Témata týdne
Když se řekne hrdina, spousta lidí si vybaví zamaskovaného svalovce, samuraje, ozbrojeného strážce zákona, bojovníka s ohněm či záchranáře. Lidé si pomalu začínají uvědomovat, že pod pojmem hrdina se neskrývá Superman, ale naprosto obyčejný člověk, který někomu pomohl v nouzi. Vzpomene si někdo i na dobrovolníky, kteří pomáhají lidem po přírodních katastrofách, nebo na lidi, kteří přispívají na charitu, aby někomu, koho neznají, pomohli zlepšit život?


Zkusila jsem si do Googlu zadat slovo "hrdina". Našlo mi to spoustu masek. A občas se mezi nimi blýskla fotka válečného veterána, nebo nějakého obyčejného člověka. Myslím si, že pokud budou děti žít v tom, že hrdinové jsou jen zamaskovaní svalovci v kápi, přestanou si myslet, že si dokážou splnit sny. Proč se tedy nezkusíme zbavit tohoto stereotypu a nedokážeme dětem, že těmi hrdiny jsou vlastně ony, protože ony jsou naše budoucnost?


Jednoduchá hračka pro morčata

22. března 2017 v 13:00 | helmii |  Urob si sám
Ahoj, v dnešním článku vám ukážu, jak si vyrobit jednoduchou hračku pro morčata (nebo jakékoli jiné hlodavce). Je to velmi rychlý návod a moje morčata si s tím dokážou hrát docela dlouhou dobu. Zároveň to skoro nic nestojí, což je taky výhoda, protože nevadí, když morče hračku rozbije. Taky je vyrobená z materiálu, který jim neublíží, což je další plus.

Co budeme potřebovat? Vlastně jen roličku od toaletního papíru (ne tu, co můžeme spláchnout do záchodu) nebo od kuchyňských utěrek, prostě takovou tu kartonovou ruličku. Dál už potřebujeme jenom seno.

Ruličku nastříhejte na "prstýnky" (na kolečka, prostě jen ustřihnete pásek z ruličky). Na jednu hračku jsou optimální tak 3-4 prstýnky. Poté do sebe zasuňte prstýnky tak, aby výsledný tvar připomínal kuličku, a mezerami mezi kroužky nastrkejte do kuličky seno.


A to je vše. Je to vážně jednoduché a zvěř to zabaví.

Fotka bohužel není moje, poslední dobou nestíhám vůbec nic (ani fotit)

Kráva nebeská

20. března 2017 v 19:09 | helmii |  Recenze na knihy
Autor: David Duchovny

Počet stran: 184

Moje hodnocení: 80-85%


Tahle knížka je prima. Můžete ji číst svým dětem, které to budou chápat jako pohádku na dobrou noc (dopomůžou tomu i obrázky v knížce), nebo si ji můžete číst vy sami a pochopit knížku po svém. Nějak nevím, co víc o knížce napsat, mně se líbila (možná protože jsem pořád takové dítě), ale určitě to nebude šálek kávy všech. Můžu jen říct, zkuste si ji přečíst a uvidíte, zda-li se vám zalíbila, či nikoli.


Den, kdy zmizelo Slunce

13. března 2017 v 20:04 | helmii |  Témata týdne
Den, kdy zmizelo Slunce? Já to beru tak, že pro každého je jeho Slunce něco jiného a kdyby o to přišel, ze světa by mu rázem vymizely všechny barvy a vše by začal vnímat černobíle. Přesně, jako když na noc zapadne Slunce.

Pro mě osobně by svět zšedl, kdybych nemohla chovat morčata. Zní to hodně divně, ale morčata chovám už od svým zhruba 5 let a nějak si to bez nich nedovedu představit. Ten roztomilý kukuč, co na vás hodí, když máte jídlo. Ten bordel, co nadělají, když se nedej bože nudí. Ranní probouzení o několik (desítek) minut před budíkem, protože chlupáči mají hlad… No neměnila bych to za nic na světě (ani za víc spánku ne, doopravdy)

Svět by pro mě byl o dost nudnější, kdyby neexistovaly knížky. Co je před spaním lepšího, než se začíst do nějaké slaďárny, o které se vám potom bude zdát? Já osobně už sebou nosím knížku všude (třeba i jenom staženou v mobilu), protože co když u doktora bude fronta na hodinu? (To dneska byla. Fakt nic nedokáže naštvat víc, než když hodinu čekáte, abyste potom byli během 3 minut zase venku).

A pak je spousta dalších věcí, co mě naplňují a baví, jako třeba psaní, kreslení, žehlení (nesuďte mě, každého baví něco jiného, buďte tolerantní)… Ale to už nejsou věci, bez kterých bych nemohla být. Občas sice mívám výčitky, když třeba nenapíšu článek, nebo se vykašlu na cvičení, ale není to tak vážný, abych to nemohla druhý den napravit.

P.S. Zlato, jestli tohle čteš, tak bez tebe samozřejmě taky nemůžu existovat. Já jen abys věděl.

Koncert o berlích

10. března 2017 v 19:22 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Před týdnem jsme si s přítelem udělali takový menší výlet a jeli jsme na koncert Rybiček 48 a Imodia do Olomouce. Imodium bohužel nepřijeli (hlavně kvůli nim jsme tam jeli).

Vyjeli jsme celkem brzy, takže když jsme dojeli do Olomouce, měli jsme ještě víc jak 2 hodiny volno. Oba jsme měli hlad, tak jsme si zašli do restaurace hned vedle klubu, kde se to konalo. Upřímně, tak dobře, jako tam, jsem se hodně dlouho nenajedla. Měla jsem kuře s grilovanou mrkví a vařeným bramborem. Pod steakem z kuřete na mě čekalo překvapení ve formě hromady cizrny (miluju cizrnu ve všech formách). Fakt jsem si pochutnala a bodlo to. Sice jsem pak měla problém se odvalit od stolu, ale bylo to výborný!

Zatímco jsme jedli, před klubem se začali hromadit lidi. Hodinu a třičtvrtě před začátkem koncertu. Zaklepali jsme si na čelo a zasmáli se jim, proč tam mrznou proboha tak brzo? No, když jsme vyšli ven, pochopili jsme to. Fronta měla minimálně 50 metrů (a to zbývalo ještě půl hodiny, než klub otevřeli). Dovnitř jsme se pak dostali celkem rychle. Celkem vtipné bylo, že když jsme se my dostali na řadu u vstupenek a otočili jsme se, za námi byla fronta stejně dlouhá, jako když jsme si tam šli stoupnout. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že si tam asi jen tak nezatančím (pořád mám svoje milované hole).

Moje očekávání se taky naplnilo. Do sálu bych se nenacpala, protože tam bylo fakt plno. Tak jsme seděli na baru, do kterého vedou dveře ze sálu, takže jsme slyšeli celkem dobře a u toho jsme si ještě mohli povídat, což bylo taky fajn.

Domů jsme jeli celkem brzo- kolem 11, ale oba jsme byli utahaní jak štěňata. Já skoro usnula v autě (ne, nebyla jsem opilá), ale i přes to všechno se mi to líbilo.

Pýcha a předsudek

6. března 2017 v 9:30 | helmii |  Recenze na knihy
Autor: Jane Austenová

Počet stran: 399

Moje hodnocení: 85-90%


Další knížka, ke které jsem přišla díky maturitě. Každý mi ji rozmlouval, "protože má přece 400 stran!", ale kamarádka mi řekla, že je to její oblíbená knížka, ať ji zkusím. Tak jsem na ni dala a zkusila ji. Musím jí za to poděkovat, protože knížka je to opravdu krásná. Teda zezačátku mi trvalo se do ní začíst, ale jakmile se mi to povedlo, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Strašně snadno jsem se vžila do Elizabeth, soucítila jsem s ní. Možná proto se mi to tak líbilo. A taky jsem konečně potřebovala knížku se šťastným koncem. Petr a Lucie, 1984,… Tuhle knížku můžu doporučit asi úplně všem.

Tohle vydání mi přijde asi nejhezčí. Takové dobové.

Kniha vs. čtečka

4. března 2017 v 17:54 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Tenhle "spor" je mezi námi už dlouho. Knížky vs. čtečky. Plno lidí se staví na stranu knížek, spousta na stranu čteček. Dokonce znám i lidi, co si knížku stáhnou do mobilu a čtou ji z mobilu. To občas dělám taky, ale jen u krátkých knížek, u kterých mám jistotu, že je mám za den přečtené. Ti lidi, které znám, si do mobilu ale stáhnou klidně knížku o 200 stranách. To by mě moje oči pozdravily, popřály mi špatný den za to, jak je týrám, a šly hledat někoho jiného, kdo by je ubytoval ve své lebce.

Podle mě má obojí něco do sebe. V knížce můžu otáčet stránky, čichnout si k ní (nesuďte mě, určitě nejsem jediná, kdo tohle dělá), nepotřebuju k ní elektriku (když nepočítám světlo, ale na čtečku si taky musím svítit, když z ní čtu). Nevýhoda knížek je, že se jí může cokoliv stát, zvlášť když je to paperback. Paperbacky jsou zvlášť náchylné na roztřepení vazby. Mohou být opatlané od jídla, polité vodou, v dešti zvlhnou… A některé nejsou zrovna přizpůsobeny k přenášení. Ano, mám na mysli ty knihy formátu A4, které se mi do kabelky nevlezou. A taky bývají docela drahé (pro mě).

Když vlastníte čtečku, většinu knih si do nich stáhnete zadarmo, nebo si je koupíte za mnohem míň peněz. Když na čtečce máte obal, prostě ji dáte do tašky a jdete, kam potřebujete, je vám jedno, jestli má daná knížka 50 stran, nebo třeba 1000, na váze rozdíl fakt není. Nevýhoda je, že když se vám vybije a nemáte přístup k elektrice (nebo ani nabíječku po kapsách), tak jste si prostě dočetli, smůla. Další nevýhodou je, že si musíte dávat pozor, v jakém formátu danou knížku stahujete. Když už ji stáhnete ve formátu, která vaše čtečka neumí, musíte to převádět. A asi poslední věcí, co mi vadí, je displej. Jo, to vyznělo divně, ale myslím to tak, že o něj mám věčně strach. Aby se nepoškrábal, nerozbil, aby mi ho někdo nepolil. Ale to už je můj problém.

Jak už jsem psala, obojí má něco do sebe a já nemůžu říct, co je lepší. Já si prostě před spaním radši čtu knížku a když někam jedu, nebo mám volnou hodinu ve škole, tak si s sebou beru čtečku.