Únor 2017

Souboj fialových šamponů

21. února 2017 v 20:31 | helmii |  Kosmetický koutek
Ahoj, dnešní článek má na tomhle blogu premiéru, protože jsem nikdy články takového druhu nepsala, ale nějak mě popadla potřeba něco v tomhle smyslu napsat a tyhle šampony mi přišly jako dobrá volba, protože mám odbarvené vlasy (podomácku, naštěstí to nechytlo až tak hrozně, ale místo světlé blond se mi na hlavě objevilo cosi nažloutlýho. A právě díky těmto šamponům moje vlasy nejsou žluté, ale celkem pěkně blond.

První fialový šampon jsem začala používat Silver od Schaumy. Dá se koupit asi ve všech drogeriích, zhruba kolem 60 korun. My ho kupovaly v Tetě za 64 Kč. Prvních asi dva týdny mi vlasy držel krásně bílé, bez žlutých odlesků. Bohužel, po dvou týdnech se něco pokazilo a vlasy mi chytly do fialova. Ale jen ta část, kterou mi ještě odbarvoval kadeřník, ta část, co jsme dělaly s mamkou si prostě svou barvu drží a netuším, čím by to mohlo být. Jeho další minut je, že po něm mám vlasy dost vysušené a skoro mi po sprše nejdou rozčesat. A to mám krátké vlasy. Ale jinak pěkně voní. Když se použije s kondicionérem, tak asi popravdě nemám co vytknout, kromě toho, že mi moje vlasy obarvil.

Jako druhý, Balea Professional Silver Shine Shampoo (prima název), který se dá koupit asi jen v DM, protože je od značky Balea. Stál nás 39 Kč. Za mě má určitě plus za balení. Já osobně jsem zastáncem takovýchto "tubovitých" balení, protože se mi z toho veškeré produkty dostávají mnohem lépe, než z obyčejné plastové lahvičky. Taky mi přijde, že mi tolik nevysušuje vlasy, rozhodně mi šly lépe rozčesat. Trochu jsem měla strach z textury toho šamponu (jako kdyby gelová, nemá tak sytě fialovou barvu, jako ten od Schaumy, je průsvitný), trošku jsem se bála, aby mě z toho nesvědila pokožka, protože občas mě začne svědit hlava jen díky předsudkům, vůči určitému šamponu. Z tohohle mě hlava ale nesvědí. Dokonce mám i pocit, že dokázal moje vlasy zesvětlit ještě víc, než Schauma. Taky mám pocit, že po něm mám vlasy více vyživené.


Tenhle souboj je velmi těsný. O malinký kousíček u mě vyhrál Silver šampon od Balei, díky tomu, že jeho balení je pro mě prostě praktičtější a hlavně mi vlasy neobarví, jako Schauma.
P.S. Obrázky jsem bohužel musela zkopírovat, protože na baleních, které mám doma, se už jejich používání podepsalo.

Kulička

17. února 2017 v 9:00 | helmii |  Recenze na knihy
Autor: Guy de Maupassant

Počet stran: 54

Moje hodnocení: 90-95%


Tuhle knížku jsem přečetla za den. Ono to není umění, je to celkem krátká povídka, ale mě chytla a nemohla jsem přestat číst. Když jsem si na ni četla recenze, pár lidí si stěžovalo, že jim příběh přišel zbytečně protahovaný, ale mně to nevadilo. Naopak, podle mě to té knížce přidalo na.. Vlastně ani nevím na čem, snad se mi to lépe pomohlo vcítit do děje? Konec mě velmi zklamal. Teda ne to, jak to autor zakončil, ale spíš z pohledu Kuličky, nebo jak to říct. Po dočtení jsem byla jsem pár hodin smutná a přemýšlela jsem nad tím, proč se lidi chovají tak, jak se chovají.


Nejdůležitější orgán aneb moje první rande

15. února 2017 v 11:45 | helmii |  Témata týdne
Často se řeší, zdali je pro štěstí člověka důležitější rozum, či srdce. Já sázím hodně na srdce, a proto jsem se rozhodla vám sem napsat něco o mé první schůzce s klukem.

Bylo to v létě asi před čtyřmi lety (jo, začala jsem randit ve čtrnácti). Na Facebooku si mě přidal do přátel jeden kluk. Tenkrát bylo in mít co nejvíc přátel, tak jsem to prostě potvrdila a neřešila jsem, že vlastně vůbec nevím, o koho jde. Po pár dnech jsme si spolu začali psát. Nejdřív jen tak trošku, pak čím dál víc až z něj najednou vypadlo, že se do mě asi zamiloval a že by mě rád viděl. Jo, do té doby jsme se naživo vůbec neviděli. Fakt romantika. Ale svolila jsem.

Nadešel den D. Den před tím jsem byla sestřenice, která mi nakrepovala vlasy a mně se to strašně líbilo, takže jsem nějak neviděla potřebu v tom, si je umývat a nechala jsem si kudrnaté. Taky jsem se "dokonale" namalovala, na řasy jsem si dala snad 10 vrstev řasenky. Velmi stylově jsem se oblékla a vyrazila jsem. Trochu mě zarazilo, když jsem po cestě potkala kamarádky, které se mě ptaly, jestli jdu za ním, že půjdou se mnou, protože on jedné z nich napsal, ať jde s náma. Fakt pecka.

Když přijel, šli jsme se projít do parku. Ty dvě nám byly pořád v patách. Asi po hodině jsme je od nás konečně dostaly. A tady začal problém. Hošan, na fb neskutečně vtipný, upovídaný a tak najednou mlčel. Tak jsme se šli radši projít. Mlčky. Těsně před tím, než měl odjet, tak se začal ptát na takové ty konverzační otázky typu: A jaký máš ráda filmy? To bylo fakt něco. A to bylo vlastně první i poslední rande s ním. Na fb náš vztah sice ještě asi dva týdny pokračoval, ale po těch dvou týdnech mi napsal, že mě má rád jako kamarádku a do večera byl ve vztahu s jinou slečnou.

Mezitím jsme se měli vidět ještě jednou, ale nepřijel a ani se mi to neobtěžoval napsat. Během čekání si ode mě vzal nějakej týpek číslo, ale popravdě nevím, kdo byl horší případ, jestli pan D, na kterého jsem marně čekala, nebo pan M, který ne nebral jako odpověď a když jsem mu do 20 minut neodpověděla na SMSku, začal psát zoufalý zprávy, poté výhružky a pak zas zoufalý zprávy. Takže s ním ani k té schůzce nedošlo. Takže to byly fakt zajímavý dva, tři týdny v mém prázdninovém životě.

Ach ty virózy

13. února 2017 v 15:23 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Tak fajn, začínala jsem se radovat, že jsem se z té nemoci vyhrabala, ale hádejte co? Ano, tyhle proklaté virózy se na mně domluvily a během dne se vystřídaly. Takže teď mám pocit, že se mi začíná rozjíždět zánět nosohltanu. Znáte ten pocit, kdy vylezete ven a nemůžete dýchat, protože to prostě strašně bolí? Jako kdyby vám někdo střídavě drásal, pálil a řezal krk. Fakt paráda. Přitom už tu školu prostě nechci zameškávat!

Ale i tak jsem se dnes statečně sbalila a šnečím tempem vyrazila na rehabilitace. Čekala jsem hrozné bolesti, muka, atd.. ale paní fyzioterapeutka? Rehabilitační pracovnice? Na mě byla hrozně hodná a jemná, takže se to dalo přežít. Horší už to je doma, kdy si s tím kolenem jen tak opatrně cvičím. Nechápu proč, ale to, co jsem na rehabkách zvládla no problemo, mě doma neskutečně bolí. Asi je čas na: "To není fér!"

Ale na to, že mám nejspíš chlapskou rýmečku a umírám, tak jsem toho stihla relativně dost. Přečíst knížku na tenhle týden jen za dnešek, taky mám v plánu si přečíst ještě pár otázek do SV (7 jsem jich už stihla). Možná bych se ale měla začít učit do biologie. Můj problém je, že se mi absolutně nechce učit dělení buněk, buňky, pohyblivost rostlin a tak.. Nejradši bych se naučila jen to lidský tělo a modlila se, ať si nevytáhnu 10. otázku. Součástí té totiž není ani zmínka o člověku. Takže takový jackpot.

Jinak pod minulým článkem dvě slečny psaly, že chtěly vidět tu tašku, kterou jsem si pokreslila. Pořád to není zažehlené, pořád váhám. A taky pořád nevím, co případně nakreslit na druhou stranu. Přemýšlela jsem nad Hedvikou na hromadě knížek, na Pinterestu byl krásný obrázek. Achjo, to jsou mi ale dilemata.

Tak to je ona.
"Happiness can be found even in the darkest of time if one only remembers to turn on the light" - Albus Dumblerone


Zase nemoc?

10. února 2017 v 17:45 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Achjo, nevím, čím to je, ale pokaždé, když se mi to nejméně hodí, tak onemocním. Jako je fajn, nemuset se o berlích kulhat do školy, ale zameškávat fakt není fajn. Jo, sice se snažím číst (bohužel Hamleta čtu už dva dny, jak jsem slabá, tak u toho prostě po chvilce vytuhnu, ale dnes už bych ho vážně ráda dočetla, abych si mohla odškrtnout alespoň jednu položku v mém "učícím plánu".

Taky se ty nemoci a vyčerpání projevují na blogu, což mě mrzí snad ještě víc, než to, že zameškám ve škole. V lednu jsem se fakt snažila být aktivní, psát, co to půjde a v únoru na to tak kašlu. Prostě nějak nemám inspiraci, o čem psát. Možná to je i tím, že ze školy přijdu domů unavená, musím se ještě učit, pak si pustím jeden díl seriálu a jdu spát. A přemýšlení ve škole nad blogem už mi taky bohužel neprochází.

Ale abych se jen nelitovala, dnes jsem se navzdory nemoci zvedla a "vytvořila" si tašku. Taška už ušitá byla, ale čistě bílá. A plán pomalovat ji se mě držel už víc jak dva týdny. A teď jsem na to konečně měla čas. Našla jsem si citát A. Brumbála, napsala ho tam, dozdobila barevně. Ale popravdě ještě nevím, jestli ten obrázek zažehlím. Na tašce byl totiž nápis jedné společnosti, který jsem zamalovala barvami Mrzimoru (na Potthermore mě Moudrý klobouk přiřadil do Mrzimoru, tak proto) a upřímně, ještě úplně nevím, jestli se mi to líbí.


Jinak v pololetí jsem prošla vcelku v klidu, k maturitě mě zatím mají v plánu připustit, takže jsem celkem v klidu. I známky jsem nasbírala zatím celkem obstojné. Jen skrz známky mě štve, že chybím. Dnes jsem měla psát test ze semináře z Aj na úplně jednoduchý téma. Bohužel, paní profesorka se rozhodla nedávat náhradní termíny na testy. Snad mi dovolí si to napsat, když jí diplomaticky osvětlím, že jsem do toho výchovného ústavu nemohla přijít, protože kašlat jako tuberák a u toho chodit o berlích prostě nejde.

Konec cesty

6. února 2017 v 19:51 | helmii |  Témata týdne
Konec cesty? Ještě chvilku potrvá, než moje cesta skončí. I když, tahle cesta utekla hodně rychle a její poslední měsíce utíkají ještě rychleji. Ano, mluvím (píšu) o střední.

Zrovna dneska jsem posílala přihlášky na vysokou a dostala jsem jakousi depresi, že celej gympl jaksi rychle utekl. Mám pocit, že ty čtyři roky ve skutečnosti trvaly tak rok. Nejsem smutná kvůli tomu, že opouštím náš kolektiv, protože lidi, co mám ráda, budu vídat i nadále a ty, co až tak nemusím, už prostě neuvidím. Spíš jsem smutná, protože čas tak strašně utíká. Co když celej život uteče takhle rychle? (Nemůžu mít krizi mladšího věku?)

Co když celá ta cesta skončí, aniž bych měla šanci podívat se do míst, kam mě to táhne už pár let, co když si nestihnu odběhnout ani jeden závod, co když prostě nesplním ani jeden cíl? Teď nemám na mysli svůj plán učení, co jsem si sestavila, abych se stihla do maturitky všechno naučit (i když mám tušení, že to stejně vzdám, i když bych se mohla pokusit změnit a snažit se zabojovat).

Já nevím, tenhle článek je hodně krátký, nějak nemám náladu na psaní, jen jsem se potřebovala vypsat z rádoby deprese. Nemám páru, kdy se dám dohromady, zkusím do sebe pár dní sypat Mg, třeba to pomůže a na mě zase přijde psací nálada.