Leden 2017

Stín banyánu

31. ledna 2017 v 19:49 | helmii |  Recenze na knihy
Autor: Vaddey Ratner

Počet stran: 288

Na tuhle knížku jsem četla asi jen dva druhy názorů. Jeden byl, že se jim líbila a druhý, že ne, že se jim obtížně četla. Souhlasím s oběma názory. Knížka se mi četla trošku obtížněji, strávila jsem nad ní více času, ale rozhodně toho nelituji. Je to jedna z mála knížek, co na mě dokázaly takhle silně emocionálně zapůsobit.


Spousta lidí také psalo, že se k ní už znova nevrátí. Já mám v plánu si ji určitě přečíst znova, protože takhle poutavě psanou autobiografii jsem dlouho nečetla. Určitě bych ji doporučila úplně všem, protože něco o převratu v Kambodži by se nejspíš mělo dostat celkově do povědomí. Přiznám se, že když jsem knihu začínala číst, absolutně jsem nevěděla, co se v Kambodži odehrálo a kapitola, ve které jsem se dozvěděla, že je to autobiografie, mě dorazila asi nejvíc.


Jeden den v životě zimomřivce

29. ledna 2017 v 16:15 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Ahoj, taky patříte mezi ty osoby, kterým je neustále teplo? Zajímalo vás někdy, jak žijí zimomřiví lidé? Tak právě pro vás je tenhle článek.

Zimomřivec je celkem nenáročné stvoření. Ráno se probere, je mu zima. Tak jen zababušený kouká z postele a přemýšlí, jestli opravdu musí z tepla. Jakmile se odhodlá vylézt z pelechu ven, zatřese se a jde si uvařit čaj či kafe, protože teplý nápoj k snídani pomáhá.

Nyní přichází velmi individuální část dne, takže ji budu psát podle sebe. V zimě mám k snídani nejraději čaj/ kafe a ovesnou kaši, protože je prostě teplá. Po snídani se pořádně navleču, protože ve škole máme zimu. Vyrazím na cestu do školy. Za těch 50 metrů jsem ale stejně schopná totálně promrznout, ať na sobě mám jednu vrstvu, nebo dvacet. Po příchodu do školy se zaraduju, že je tam teplo, ale po hodině jsem stejně zjistila, že mi je zima. Ať jsem oblečená, jak chci, stejně je mi ve škole pořád zima, nejednou se stalo, že jsem celý den odchodila v bundě.

Odbíhání na oběd taky není moc fajn. Na obědy chodím domů, protože bydlím kousek od školy a tak nemá cenu mi je kupovat v jídelně. Jenže kdybych se šla do šatny oblíct a pak až na oběd, nestihla bych to, takže v zimě chodívám domů jen v mikině nebo ve svetru. Ani oběd mi nepomůže zahřát se, protože za 20 minut zase běžím do školy. Pořád jen ve svetru.

Po škole přijdu vyzmrzaná domů, většinou se převleču do běžeckého oblečení a jdu si dát pár kilometrů v naději, že se mi udělá teplo. Bohužel se mi nikdy neudělá. Když doběhnu domů, moje ruce mi přijdou jako cizí, ani mi nejdou rozvázat tkaničky. Osprchuju se, převleču se do domácího, uvařím si čaj a zalezu si do postele, kde se schoulím po dvě peřiny a jednu deku, dokud se mi neudělá alespoň trochu tepleji. Jakmile se moje tělesná teplota zvedne hodnotu, potřebnou k fungování, vylezu s postele a jdu se učit.

Bohužel, při učení se moc nehýbu, takže se mi opět udělá neskutečná zima a zase skončím pod peřinou, kde si většinou čtu, nebo koukám na seriál. Poté následuje horká sprcha, rychlý běh do postele, abych neztratila pocit tepla a spánek. A ráno zase všechno nanovo.


Takže až někdy uvidíte člověka, kterému je zima, nebojte se ho pozvat třeba na čaj či na kafe, určitě vám bude vděčný. Smějící se

Jeden chybný krok

28. ledna 2017 v 15:59 | helmii |  Témata týdne
Tak tohle téma týdne mi dalo doopravdy zabrat! Možná to je i tím, že jsem byla první týden po operaci ve škole a bylo to fakt namáhavý. Takže víkend asi více-méně proležím, možná půjdu večer jen na nějakou kratší procházku, ale to ještě uvidím.

V tomto tématu bych ráda rozebrala svých pár let blogování a ano, hlavně ty moje chybné kroky v blogování. Všechno to začalo před pár lety, kdy jsem si založila svůj první blog. Když jsem se na něj teď nedávno dívala, musela jsem se smát. Za rok jsem tam stihla sesmolit skoro 250 článků, z nichž většina byly jen obrázky, bleskovky, diplomy za bleskovky a příběhy s velmi propracovanou zápletkou. Ale tenhle blog asi nemůžu brát jako chybný krok, protože každý nějak začínal.

Po tomhle blogu přišla éra blogů všech mých mazlíčků. Každé mé zvířátko mělo blog. Tyhle blogy mi ale moc dlouho nevydržely a po chvíli jsem snad každý zrušila.

Po tomhle přišlo období temna. Celkem dlouho jsem byla bez blogu (no dobře, asi rok, ale pro mě to bylo fakt dlouho) a psaní mi chybělo čím dál víc. Jo, sice jsem si psala do šuplíku, ale to nebylo ono, protože jsem se stejně bála to komukoliv přečíst, prostě jsem si mimo prostředí blogu, kde jsem byla schovaná za nick a obrázek, nevěřila.

A tak jsem si založila tento blog. Mám ho už 3 roky, taky tu nastalo období temna, kdy prostě nebyl čas ani nálada sem cokoliv psát, ale asi jsem se pro nějaký takový psaní narodila, protože mi to zase začalo chybět a mrzelo mě, že jsem se na to vykašlala. Asi jediný chybný krok, co jsem na tomto blogu udělala, bylo to, že jsem smazala všechny původní články a z tohoto blogu chtěla udělat blog výhradně o hubnutí. Prostě mi hrklo v bedně a teď mě to mrzí. Bohužel nemám ty staré články nikde uložené, takže už je sem znova nedám. Ale doufám, že znova už nic takového neudělám, a i kdyby, tak si všechny články ještě radši ukládám do pc.


Když se nad tím tak zamyslím, tak se ani za svoje články nestydím (ani za ty první, co jsou na tomto blogu), takže zase až tolik chybných kroků jsem za dobrých 8 let blogování neudělala. Hihi.

Je jezení masa špatné?

22. ledna 2017 v 15:34 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Nedávno byl na titulní straně blogu článek, podle kterého bylo jezení masa špatné. Slečně taky přišly nemístné vtípky na to, že je někdo vegetarián či vegan.

Fajn. Začala bych těmi vtípky. Proč je hrozně moc vtípků na vegetariány/ vegany, co ještě k tomu dělají crossfit? Protože i v situaci, kdy o tom není řeč, si tito lidé najdou nějakou skulinkou, kterou se v hovoru dostanou k tomu, že nejí maso a dělají crossfit. Teď nemyslím například večeře, či jiné akce, kde chápu, že na to lidé upozorní, aby nedošlo k tomu, že by jim někdo naložil na talíř maso, oni to nejedli a pak by se to zbytečně vyhazovalo. Ale když se s člověkem poprvé potkám a on na mě hned vysype, že nejí maso, mám chuť mu říct: "No a co, na večeři tě nezvu." A nedej bože, abych před někým takovým řekla, že jím maso. To by mě nejraději zlynčovali.

Přitom si nemyslím, že je na tom něco špatného. Někomu to sedí a někomu prostě ne. Mamčina kamarádka je vegetariánka hrozně dlouho a vůbec v ničem ji to neomezuje. Já nejedla maso měsíc (a snažila jsem se hlídat si všechny živiny) a stejně jsem ke konci toho měsíce byla neskutečně unavená, měla jsem hrozně nízký tlak a celkově se z toho dostávám ještě teď. Musím brát koňský dávky železa, abych mohla aspoň trošku fungovat.

Slyšela jsem od spolužačky, že to je i nějak daný podle krevních skupin, takže já bych měla jíst maso i zeleninu, což jsem do té doby dělala. Poté jsem to maso vysadila a bylo zle. Možná proto mi to nesedělo? Nevím. O vegetariánství a krevních skupinách existuje i knížka, kterou bych si určitě někdy chtěla přečíst. Jmenuje se Výživa a krevní skupiny od Dr. Petra J. D'Adama a Catherine Whitneové.


Tímto článkem jsem nechtěla urazit vegetariány, přece jen, nejsou všichni takoví. Jen si myslím, že i my, masožravci, máme právo říct svůj názor.

Second Hand - ano, či ne?

20. ledna 2017 v 12:09 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Na Second Handy slýchávám spoustu názorů. Někteří lidé je milují, jiní nesnášejí, ostatním tak nějak nevadí.
Já osobně "sekáče" miluju. Najdu tam spoustu originálních věcí za pár korun. Jsem student, což tomu asi taky napomáhá a pardon, ale opravdu nedám za svetr 700. Celkově mi přijde oblečení čím dál více předražené a prostě jsou věci, které si za ty peníze koupím radši.

Samozřejmě jsem se díky tomu i setkala s posměchem, ale víte co? Mně to bylo jedno. Měla jsem radost z toho, že jsem našla parádní tričko s kapsičkou za 49,- a vůbec mě neštvalo, že není fungl nový, hlavní je, že se mi líbilo (a mám ho doteď). Teď už si moje okolí zvyklo na to, že mám svůj vlastní styl, který sice není jako z obálek časopisu, ale cítím se v něm dobře, takže už to nějak nekomentují. Dokonce se mi i stává, že se ptají, kde jsem danou věc koupila a nechtějí věřit tomu, že byla v seku za 50,-.

Ale rozhodně nenakupuji jen v sekáčích. Když se dostanu do Olomouce, tak skoro vždycky zajedeme do nějakého nákupáku, kde občas vychytám parádní slevy. Teď si určitě pár lidí zaklepe na čelo, že nakupuju jen slevněný oblečení a bla bla bla.. Ale nejde o to, že když jsou slevy, tak rozfofruju všechny peníze, jen proto, že je to ve slevě a v životě už si to na sebe nevezmu. Spíš jde o to, že jdu jen tak na čumendu a buď něco najdu, nebo ne.

A pak tu jsou lidi, kteří tohle nakupování nesnáší. Prý neví, kdo to před nima nosil, kde se to válelo, proč to prodali.. Prostě tomu nevěří. Já nevím, mně tyhle obavy přijdou zbytečný. Vždycky to před nošením vyperu, takže je to čistý. A kdyby se to někde válelo, tak je ten daný koousek buď špinavý, nebo potrhaný, nebo nějak poničený, tím pádem si ho nekoupím. Jednoduché.

Znám ještě jednu osobu v mém okolí, která na sekáče nadává, říká, že by si tam nikdy nic nekoupila, atd… A pak dostane kardigan a osoba, která jí ho dala, řekla, že je to ze sekáče. Frajerka se v něm už druhý den naparovala ve škole, i když ještě necelý týden předtím vykřikovala, jak by si v životě nic takového neoblékla.


A jaký máte názor na Second Handy vy?

Fanatismus

19. ledna 2017 v 16:29 | helmii |  Témata týdne
Poslední dobou se hrozně řeší náboženský fanatismus. Všichni jsou najednou odborníky na všechna světová náboženství, znají jejich historii, filosofii, vlastně všechno. Když se řekne slovo fanatismus, lidi si vybaví snad jenom náboženství, přičemž si neuvědomují, jak omezené tohle je.

Přijde mi, že u nás začínají být děti fanatici do her. Opravdu, jdu na náměstí a tam stojí děti, mají sotva jedenáct let a řeší hry. Bohužel je řeší tím stylem, že za každým slovem je nadávka. A celkově jsou takové víc agresivní. Druhý den mají psát test z vyjmenovaných slov a chlapeček pronese: "Ať jde úča do prdele, on bude hrát." Jako pardon, ale kde to jsme?

Kdybych v jejich věku tohle pronesla a někdo mě u toho slyšel, tak dostanu přes hubu tak, že bych dalších několik let nevypustila ani jedno sprostý slovo. U nás to navíc s počítačem a hrama bylo tak, že první počítač jsme si koupili asi před dvanácti lety. Žádnej internet, jen tanky (takovej ten modrej a červenej, co po sobě stříleli, na 98), solitér (kterej jsem stejně nechápala) a miny (který jsem hrála na tiplačku a jejich princip jsem pochopila až tenhle týden), přičemž hrát jsem mohla jen 10 minut za den, když jsem měla hotový úkoly do školy a uměla jsem, co jsem umět měla.

To samé u nás platilo, když naši koupili novější počítač, už i s internetem. To jsem si se svolením maminky mohla založit první blog, z Pony Klubu přišlo pár pc her (Star Stable, Star Shine,.. to byly aspoň parádní hry!), ale naši mě stejně pořád vedli spíš ke knížkám. Samozřejmě jsem měla období, kdy byl počítač TOP, ale postupem času to u mě opadlo a zase jsem skončila u knížek.

Proto si myslím, že by si rodiče měli víc všímat svých dětí. Ze své zkušenosti totiž vím, že rodiče radši dítěti koupí, co chce, jen aby jim dalo pokoj. Přesně takhle to bylo u jednoho kluka, kterému jsem dělala instruktorku v oddílu. Máma mu koupila cokoliv, co chtěl, takže teď má ve svých asi třinácti letech počítač za 20 000,- a další vybavení k němu, plus spousty her. A to vše jenom proto, aby od něj měla klid.



Marťan

17. ledna 2017 v 21:39 | helmii |  Recenze na knihy
Autor: Andy Weir

Počet stran: 344

Kolem téhle knížky a filmu byl obrovský boom. Všichni ji četli, všichni ten film viděli a všichni to milovali. Jediná já jsem to snad ještě doposud neviděla. Jednoho dne mi maminka tuhle knížku přinesla. Tak jsem ji přečetla. Upřímně nechápu, co na tom všichni tak viděli. Mám ráda knihy psané deníkovou formou, ale tohle mi přišlo doopravdy nezáživné. Začátek i konec ještě celkem ušly, ale ten střed mi přišel nekonečný a opravdu jsem se do té knížky nutila několik dní, jen abych věděla, jestli se to teda někdy rozjede, nebo budu prostě zase "taková ta divná, které se to nelíbí". Hold, opravdu jsem ta divná.

Nevím, možná si ji zkusím přečíst ještě jednou (až donutím bývalou šéfovou, aby mi vrátila knížky,který si půjčila) a třeba změním názor. Možná bych se mohla i podívat na film. Uvidíme. Ale zatím to pro mě není zrovna knížka, kterou bych nemohla přestat číst, to rozhodně ne.


Síla vůle

14. ledna 2017 v 9:45 | helmii |  Témata týdne
Nevím, čím to je způsobeno, ale Blog se mi v 97% trefí do gusta výběrem tématu do tématu týdne. Momentálně se silou vůle snažím dokončit seminárku včas. Ještě mám pár dní, tak uvidím. Přinjehorším se prostě omluvím, hodím smutný oči a panu profesorovi vysvětlím, že pokaždé, když jsem se posadila, tak mi začala kapat krev z nosu.. (Well, možná to je trošku přehnaný, stalo se mi to dvakrát, přičemž poprvé při psaní minulého článku a podruhé při psaní tohoto článku. Hihihi)

Ale to není to, o čem jsem chtěla psát. Četl jste někdo Carrie od Stephena Kinga? Jak mladá slečna Carrie po dlouhých letech šikany vyvraždí skoro všechny lidi na maturitním plese a pak zničí celé město? A to celé jen sílou vůle? Tu knížku miluju, přečetla jsem ji snad 5x. Bohužel nikoho, komu jsem ji půjčovala, nebavila. Ale o filmu byli schopní bavit se hodiny, přitom film prostě nebyl tak parádní jako ta knížka!

Síla vůle je obrovská, jen si ji musíme uvědomit. Já osobně věřím tomu, že telekineze se dá zvládnout. Nejsem si jistá, jestli je to "vlastnost" (dá se tomu říkat vlastnost?), kterou se může každý naučit, nebo jesli to má vrozeno jen určité procento lidí a postuem času na to všichni nějak přijdou (jako v Carrie). Stejně zajímavá mi přijde i pyrokineze (King o ní má taky knížku - Žhářka, čeká na mě na poličce, až odmaturuju a budu si ji moct přečíst).

Když jsem tak brouzdala po internetu, narazila jsem na článek na jednom blogu, který popisuje, jak se telekinezi naučit. Že pokud prý budete dělat všechno správně a podle návodu do půl roku by se vám mělo podařit roztočit PSI- wheel (do plastelíny zapíchlá jehla, na které je kousek alobalu, alobal by se měl otáčet). No, článek je z roku 2006, ne, že bych nevěřila starým článkům.. Ale momentálně opravdu nemám půl roku na to, abych se to pokoušela naučit. A navíc, hodilo by se mi to teď, když nemůžu moc chodit, za půl roku už by mi to asi nebylo k ničemu.


Ale tak, či onak, stejně to pro mě zůstává jeden z nejzajímavějších úkazů, kterých jsou lidi schopni.

Můj pobyt v nemocnici

10. ledna 2017 v 10:43 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Tak. Je to. Jsem den po operaci a musím říct, že i když jsem si ještě v 5:00 ráno říkala, že asi nedojdu na záchod, sestřičky mi tak dlouho radily jak cvičit, rozhýbávat atd. že jsem tam o 5 hodin později došla po svých.

Ale abych nepřeskakovala. V neděli mě sem mamka přivezla k hospitalizaci. Když jsme přišla na pokoj, na posteli seděla starší paní. Ani jsme se nestačily pozdravit a ji už si sestřička vedla do jídelny, k vyplnění potřebných fomulářů. Já jsem si mezitím vybalila věci. Poté přišla druhá sestřička, která se mnou vyplnila papíry, poměřila mi tlak a řekla mi, co a jak se bude zhruba dít. Asi po hodině přišla druhá slečna, takže jsme byly na pokoji tři.

Druhý den ráno jsme se probudily brzy. Už ráno jsme měly hlad (protože před operací se nesmí jíst ani pít). Ale navzájem jsme se povzbuzovaly, protože na operaci jsme měly všechny tři jít až po obědě. Jakmile odbyla dvanáctá hodina, přišla na nás neskutečná nervozita. Každý zvuk za dveřmi nás vystrašil. Protože jsme neznali pořadí, v jakém půjdeme na sál, byly jsme ještě vystresovanější.

A pak to přišlo. Do pokoje přišla sestřička, dala mi tabletku a řekla mi, ať se převleču do andělíčka. Takže jsem byla první z pokoje, vyhrála jsem pomyslnou ruskou ruletu. Na sále mě připojily na všechny možné i nemožné přístroje. Začínala jsem vidět dvojmo.

Pak už si vybavuji cestu do pokoje. Celý zbytek odpoledne jsem byla fit, ale večer se mi udělalo hrozně špatně od žaludku, tak mi nakonec dali kapačky, díky kterým to přestalo a díky kterým jsem se vyspala v rámci možností i pěkně.
No a dnes, hned jak jsem psala na úvodu.. Nevěřila jsem, že vůbec sundám nohu postele. Každý pohyb mě šíleně bolel. Pak mi sestřičky poradily všemožné pohyby. Ze začátku bolely pekelně, ale postupem času jsem si na tu bolest zvykla, až jsem se nakonec dopravila po svých na záchod. Musím říct, že to byl fakt parádní pocit!

Jediná věc, co se teď fakt nepovedla, bylo moje pšíknutí. Skoro jsem se utopila ve vlastní krvi, než to přestalo :-D

Pokud všechno půjde, jak má, tak by mě měli zítra propustit, tak snad se to tak zadaří.

Slyšíš ten zvuk?

5. ledna 2017 v 16:32 | helmii |  Témata týdne
Slyšíš ten zvuk? Nebo jsem jediná, kdo je slyší? Kroky v prvním patře, bouchání na půdě, šeptání v rohu v noci. Vyděšeně se schovávám pod peřinu, co kdyby mě příšera chtěla kousnout do palce u nohy. Rožínám lampičku, opatrně koukám do rohu. Tam leží schoulený svetr, který díky světlu vypadal jako nějaká intergalaktická příšera.

Jako malá jsem tyhle zvuky slyšívala hodně často. Taky jsem se jich hodně bála. Ale čím jsem starší, tím víc se mé strachy mění. Dřív to býval strach z pavouků a brouků, nyní je to strach z toho, že si o broucích nezapamatuji k maturitě to, co bych měla. Dřív to býval strach z toho, že mi přijdou na nějaký průšvih, nyní je to strach z toho, mě do něčeho namočí.

Nevím, čím to je, že už se nebojím děsivých příšer, dupání nad mou hlavou, nebo stínů. Možná jsem vyrostla a dospěla, možná mi jen společnost vtlouká do hlavy, že jsem dospělá, takže bych se už neměla bát, protože příšery přece nejsou.

Ale co když přece jen existují? Třeba jako v Příšerkách S.R.O. (Ano, miluju pohádky a nestydím se za to!) To by se potom šlo nějak dostat do jejich světa a čistě teoreticky bychom mohli začít spolupracovat a vytvořit například perpetum mobile! To by bylo hustý!

Jinak na operaci jdu v pondělí, tak uvidím, jak sem budu zvládat psát.