Proč se skoro nelíčím?

25. prosince 2016 v 21:56 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Dnešní článek bych ráda věnovala tomu, proč se už skoro vůbec nelíčím.

Možná je to trošku nelogické, ale začnu svými líčícími začátky. Se zkrášlováním jsem začala asi před pěti lety, to mi bylo třináct. Každý ve třídě už se maloval, tak proč bych nemohla začít já? První zkrášlovací procedury vznikaly potají za pomoci řasenky a tužky na oči z "Bravíčka". Vždycky jsem si orámovala oči tužkou a poté tomu dodala korunku dvaceti vrstvami řasenky. Takhle to nějaký ten rok pokračovalo, poté už i oficiálně (ne potají), když mi mamka jednou řekla, že mi to nesluší, ať zkusím jen řasenku. Byl to nezvyk, ale poslechla jsem ji (i když jsem si občas ty oči stejně orámovala).

Po nějaké době už mi jen řasenka nestačila. Dokoupila jsem si make up, pudr, stíny za své kapesné a bez pomoci dospělých (protože jsem přece byla dospělá dost). Začala jsem vstávat o půl hodiny dřív, abych to na sebe všechno zvládla naplácat. Výsledek opravdu stál za to. Make up vypadal jako vrstva paštiky, bílé fleky od pudru. Ale hlavně, že jsem měla schované červené tváře.

V prváku jsem začala koukat na tutoriály (hlavně GetTheLouk), takže jsem pomalu ale jistě přestávala vypadat jako příšera z animáku. Začala jsem si dělat horní linku, místo té dolní, začala jsem přicházet na kouzlo vystínování oka (ne jen naplácat jeden stín přes celé víčko, nejlíp černý), dokonce mě to začínalo fakt bavit, každé ráno jsem se pěkně vyblbla. Takhle to šlo až do třeťáku. Občas se mi stalo, že jsem zaspala, ale pokaždé jsem se radši nalíčila a neudělala si svačinu, než abych šla nenalíčená.

Ve třeťáku už mi začínalo docházet, že není úplně v pořádku, abych odmítala vyjít ven bez šminek. Prostě to u mě přešlo v posedlost. Tak jsem se jednoho dne rozhodla na začátku čtvrťáku, že se přestanu malovat. První týden byl hrozný. Nelíbila jsem se sama sobě, styděla jsem se chodit ven. Postupem času jsem se svým obličejem ale začínala být čím dál víc spokojená. Pleť nemám hroznou a pupínek se občas udělá každému. Oči nemám zas až tak malé. Momentálně jsem ve fázi, kdy se sice občas nalíčím (ale rozhodně ne ráno, možná tak, když jdu někam večer), ale stejně se sama sobě líbím víc nenalíčená, nežli nalíčená. Povedlo se mi mou obsesi překonat.

Tenhle článek jsem napsala proto, aby se mladé slečny nestyděly chodit nenamalované. Každá má nějakou nedokonalost (já třeba červené tváře a jizvy u oka po neštovicích), ale to nic nemění na tom, že všichni jsou krásní (i když každý svým způsobem). "Uch, inteligentní konec, můžu jít spat, hahah."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Christine Christine | Web | 27. prosince 2016 v 14:24 | Reagovat

Nikdy me nechytla éra malování a posdlosti bez šminek nevycházet. Nějak to neřeším a maluju se jen když někam jdu :) Aspon pak slyším jak mi to sluší a že je na mě něco jiného :D

2 helmii helmii | Web | 27. prosince 2016 v 14:44 | Reagovat

[1]: Ano, to je další výhoda. Když se namaluju, všichni to chválí. Zatímco když jsem se malovala každý den a pak jeden den ne, všichni se mě ptali, jestli mi něco není :-D

3 Christine Christine | Web | 27. prosince 2016 v 17:16 | Reagovat

[2]: Přesně tak, je fajn slyšet potom že vypadáme líp a že je něco jinak :D Mě teda největší problém vždy dělalo vstávat dřív jen kvůli šminkám :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama