Prosinec 2016

Pán Much

29. prosince 2016 v 10:00 | helmii |  Recenze na knihy
Autor: William Golding
Počet stran: 254

Tahle knížka mě od začátku až do konce udivovala. Na začátku je parta kluků, co se ocitla na ostrově, jejich letadlo sestřelili nepřátelé. Nikde nejsou trosky letadla, těla, všichni, kdo přežili jsou jako zázrakem v pořádku. Překvapivě dobře se na ostrově adaptují. Následuje dlouhá pasáž o tom, jak ostrově živoří. Posledních 70 stran jsem přečetla jedním dechem, díky zvratu, který zde nastává. Bohužel ona pasáž o přežití nebyla až tak záživná. Neříkám, že to bylo nudné (jako například u Obrazu Doryana Graye pasáž popisující Doryanovo oblíbené kamení, tyto čtyři strany byly opravdu utrpením), ale určité pasáže byly zbytečně zdlouhavé.

Co se mi doopravdy líbilo, byla pasáž, kdy Pán Much promlouval k Simonovi. Autor u mě touto pasáží dokázal probudit strach a představivost (a mému klidu opravdu nepomohly srnčí, daňčí a mufloní trofeje, vysící nám na chodbě). Tomu, abych se lépe dokázala vcítít do děje možná pomohlo i vydání knihy, které jsem měla. Staré, místy polité.. Chvílemi mi to připadalo jako deník jednoho z hochů. Co by mě ale zajímalo je, kam zmizel chlapec s materškým znaménkem na obličeji. Možná jsem nečetla tak moc mezi řádky, aby mi to došlo (v tom případě jsem asi knižní barbar), ale pokud to někdo víte, můžete mi to prosím prozradit?


Kdybych se rozhodla jinak.

27. prosince 2016 v 13:51 | helmii |  Témata týdne
Co by se stalo, kdybych mohla změnit jedno, jediné rozhodnutí ve svém životě? Nevím, možná bych byla na cestě k tomu, stát se uznávanou grafičkou, spisovatelkou či astronautkou.

Já bych ale neměnila asi vůbec nic. Myslím si, že všechno, co se nám v životě přihodí, má svůj důvod. Záleží na tom, jací v životě budeme. Budeme-li škodit, krást, podvádět nebo budeme-li se až příliš litovat, události, které se nám v životě přihodí a rozhodnutí, která jsme učinili na základě těchto událostí povedou směrem dolů. Nejsem hinduistka, ale věřím, že naše duše se po naší smrti někam převtělí. Kam, to už nevím. Peklo? Nebe? Nižší či vyšší forma života?

Naopak, budeme-li optimisté, budeme-li se snažit všem pomáhat, i když nám to sebere volný čas, budeme-li se snažit vzdělávat a pro svůj cíl budeme dřít, náš život bude lepší, radostnější.

Všechno se děje z nějakého důvodu, proto jsem se svým životem spokojená, mám stanovené cíle a pracuji na jejich uskutečněních. Snažím se konat dobro, ne pro to, aby mi to pak někdo oplatil, ale abych mohla mít sama ze sebe dobrý pocit.

Vcelku nedávno jsme byli hrát a zpívat v jednom domově důchodců. Moc jsem tomu nevěřila, cvičili jsme strašně málo, hodinu před akcí to znělo, jako bychom vyháněli krysy ze sklepa. Ale nevzdali jsme se a snažili jsme se ze všech sil. Kdybychom byli na nějaké soutěži, skončili bychom poslední. Občas ujely flétny, nám se občas pomotaly akordy, zpěv taky nebyl prvotřídní. Ale babičkám a dědečkům to absolutně nevadilo. Zpívali si s námi, smáli se, popovídali si s námi. Bylo to opravdu krásné. Když jsem jela domů, ani mi nevadilo, že jsme spoustu věcí pokazili, ale měla jsem radost, která se na mě nějak přenesla z oněch lidí.

Tímhle příkladem jsem jen chtěla ukázat, že není potřeba kupovat kdejaké veledary, jen proto, abych udělala radost. Stačí obětovat pár hodin volného času, zajít se podívat k babičce, pustit někoho na přechodu nebo jen podržet dveře. Radost se rodí z maličkostí, proto bychom je neměli zanedbávat. Proto pokud nejste spokojení s čímkoliv, nehažte to jako první na ostatní. Snažte se zamyslet nad sebou a nad tím, jak to předělat, abych s tím spokojený byl. Po nějaké době se určitě všechno začne obracet k lepšímu.



Proč se skoro nelíčím?

25. prosince 2016 v 21:56 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Dnešní článek bych ráda věnovala tomu, proč se už skoro vůbec nelíčím.

Možná je to trošku nelogické, ale začnu svými líčícími začátky. Se zkrášlováním jsem začala asi před pěti lety, to mi bylo třináct. Každý ve třídě už se maloval, tak proč bych nemohla začít já? První zkrášlovací procedury vznikaly potají za pomoci řasenky a tužky na oči z "Bravíčka". Vždycky jsem si orámovala oči tužkou a poté tomu dodala korunku dvaceti vrstvami řasenky. Takhle to nějaký ten rok pokračovalo, poté už i oficiálně (ne potají), když mi mamka jednou řekla, že mi to nesluší, ať zkusím jen řasenku. Byl to nezvyk, ale poslechla jsem ji (i když jsem si občas ty oči stejně orámovala).

Po nějaké době už mi jen řasenka nestačila. Dokoupila jsem si make up, pudr, stíny za své kapesné a bez pomoci dospělých (protože jsem přece byla dospělá dost). Začala jsem vstávat o půl hodiny dřív, abych to na sebe všechno zvládla naplácat. Výsledek opravdu stál za to. Make up vypadal jako vrstva paštiky, bílé fleky od pudru. Ale hlavně, že jsem měla schované červené tváře.

V prváku jsem začala koukat na tutoriály (hlavně GetTheLouk), takže jsem pomalu ale jistě přestávala vypadat jako příšera z animáku. Začala jsem si dělat horní linku, místo té dolní, začala jsem přicházet na kouzlo vystínování oka (ne jen naplácat jeden stín přes celé víčko, nejlíp černý), dokonce mě to začínalo fakt bavit, každé ráno jsem se pěkně vyblbla. Takhle to šlo až do třeťáku. Občas se mi stalo, že jsem zaspala, ale pokaždé jsem se radši nalíčila a neudělala si svačinu, než abych šla nenalíčená.

Ve třeťáku už mi začínalo docházet, že není úplně v pořádku, abych odmítala vyjít ven bez šminek. Prostě to u mě přešlo v posedlost. Tak jsem se jednoho dne rozhodla na začátku čtvrťáku, že se přestanu malovat. První týden byl hrozný. Nelíbila jsem se sama sobě, styděla jsem se chodit ven. Postupem času jsem se svým obličejem ale začínala být čím dál víc spokojená. Pleť nemám hroznou a pupínek se občas udělá každému. Oči nemám zas až tak malé. Momentálně jsem ve fázi, kdy se sice občas nalíčím (ale rozhodně ne ráno, možná tak, když jdu někam večer), ale stejně se sama sobě líbím víc nenalíčená, nežli nalíčená. Povedlo se mi mou obsesi překonat.

Tenhle článek jsem napsala proto, aby se mladé slečny nestyděly chodit nenamalované. Každá má nějakou nedokonalost (já třeba červené tváře a jizvy u oka po neštovicích), ale to nic nemění na tom, že všichni jsou krásní (i když každý svým způsobem). "Uch, inteligentní konec, můžu jít spat, hahah."

Hibernace?

1. prosince 2016 v 13:36 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Uaaaa, kdo se nám to probudil? Helmii! Ono to ještě žije, jupí!
Upřímně, docela jsem se zděsila, když jsem se podívala na blog a zjistila, že poslední článek vyšel někdy v květnu. Hold nějak nebyl čas. Myslela jsem si, že to ve čtvrťáku nebude tak hrozný, ale ono je to ještě mnohem horší. Nic nestíhám. momentálně bych měla mít vypracovanou seminárku, SOČku, esej.. nemám ještě ani nadpisy.
Pokusím se to tu oživit, mrzí mě, jak to tu umírá. Nejspíš to bude i tím, že jsem si začala psát papírový deníček, takže nějak nemám potřebu psát na internet.
Ale v sobotu frčíme do Polska, takže bych sem pak mohla dát nějaké fotky, vánoční Krakow je prý nádherný.
Tak snad se to vše podaří.