Únor 2016

Začínám!

22. února 2016 v 20:31 | helmii
Fajn, po týdnu prázdninového prasení, díky kterému jsem nabrala zase 2 kg nahoru jsem se rozhodla si sem začít psát svoje úspěchy, poznámky, nadávky a tak dále a tak dále..

Dnes teda začínám s 83,4 kg (Fuj), s 36,5% svalů a 26,2% tuku. (Jupí, nabrala jsem skoro 1% tuku za týden, to by šlo.)
Taky dnes znova začínám s dietou a se cvičením, kdy se budu snažit cvičit alespoň 6x týdně. Tak uvidíme, jak se bude dařit..

Jinak dnes se dieta držet vcelku dařila, akorát jsem neodolala štrůdlu a snědla jsem 2 kousky. I to ranní kafe jsem si odpustila. Cvičila jsem taky. Sice jen 15 minut, ale na plno. A taky jsem 5 minut běhala na eliptickém trenažeru, nějak mě to dnes nebavilo, normálně tam bývám hodinu. Zítra uvidím co budu cvičit, přemýšlela jsem nad cvičením na závěsném systému. Nevím, jestli si stihnu dojít zaběhat, v 15:30 mám autoškolu a v 18:00 jdu na brigádu.

Ještě si dnes večer musím naplánovat jídelníček a nachystat věci na zítra.. Ještě, že mám zítra až na 10 Smějící se

Jsou cigarety až takové zlo?

12. února 2016 v 10:00 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Jsou skutečně cigarety až takové zlo, jak se říká? Podle mě, je potřeba se na to podívat ze dvou stran.

1. Zdravotní

První úhel pohledu je zdravotní. Pravidelně jsem kouřila přes 2 roky, takže si myslím, že to můžu posoudit podle sebe. Na svém zdraví jsem to cítila hodně. Těsně před tím, než jsem přestala, tak už mi dělalo problém vyjít schody do nejvyššího patra naší školy a nezadýchat se u toho. A teď si představte, jak jsem asi musela vypadat u sportu. V tělocviku jsem pokaždé málem vyflusla plíce, ke konci jsem umírala.
Zase naše profesorka, tak kouří hodně, často a ráda. Přitom každé ráno jezdí do školy na kole, no problem. Jen teda nechutně kašle. Potom, co jsem přestala a plíce se mi trochu vzpamatovaly, nemám problém uběhnout pár km, jen tak, for fun si zacvičit hustokrutodémonskypřísný kardio, udýchám to v pohodě.
Ale co mi tyhle ďáblovy tyčinky vždycky dokázaly spolehlivě ukázat, tak to, že budu nemocná. Jakmile mi nechutnala, škrábala v krku nebo něco na ten způsob, tak jsem věděla, že začínám být nemocná.

2. Psychické (či jak to nazvat)

Co mi tyhle trubičky ubíraly na zdraví mi přidaly na psychice. A to hodně. Stres, strach, nervy.. Stačila jedna, dvě a bylo po tomhle všem. Každý školní den jsem se hrozně těšila na cigaretkovou pauzu, na kterou jsme chodívali se spolužákem. Pokaždé na pivu bylo s cigaretkou líp a nejednou jsem se na zábavě s někým seznámila, protože jsem potřebovala oheň. Zažili jsme s nima taky pár vtipných příhod.

Ty nervy, když nás málem načapala profesorka u hospody, ta sranda, když jsme šli na cíčko s naší praktikantkou, ta chuť zvracet, když jsem si omylem ve tmě zapálila filtr :D

Bože, jakou jsem při psaní tohohle článku na jednu dostala chuť!


Domov

10. února 2016 v 14:49 | helmii |  Témata týdne
Co pro vás znamená domov? Teplé jídlo, vlastní pokoj, žádné starosti? Nebo vaše město, či vesnice, kde každého znáte a znáte každý její kout?
Pro mě je to můj pokoj, kde můžu dělat skoro vše (kromě vaření). Mám tu i svou nejlepší kamarádku, které můžu vše říct, ona zas může říct vše mně. Věříme si. Někdy uvaří ona, někdy já, ale spíš vaří ona. Ji to baví a hlavně jí to jde o hodně víc, něž mně. Když se mi něco nepovede, řekne mi to, zasmějeme se nad tím a pomůže mi to opravit. Dělá pro mě první, poslední. Snažím se jí to nějak oplácet, bohužel nemám moc jak. Ale až na to vydělám, pošlu ji na Island, to je její sen. Strašně ráda bych jí ho pomohla splnit. Vlastně se skoro vůbec nehádáme, když už, tak jeto zase během pár minut v pohodě. Pro mě znamená domov hlavně tato osoba. S ní můžu být kdekoliv a kdykoliv a budu jako doma. Děkuju mamči! ♥

Miluju svůj život!

4. února 2016 v 21:31 | helmii |  Témata týdne
Musím říct, že opravdu miluju můj život. Nebylo tak tomu vždycky, ale o téhle kapitole v mém životě (nebo spíš chybě v Matrixu) sem zas budu psát jindy.

Co si pamatuju, už od mala jsem byla hrozně veselé, vysmáté dítě. Taková malá, blonďatá holčička v šatičkách s copánky. To, že jsem občas ve školce bouchla někoho do hlavy dvířkama od skříně se asi nepočítá, neměli mi krást hračky. Zmetci. No, to je jedno, můj život šel v poklidu dál, pořád jsem se smála. A pak, jednoho temného dne přišlo do módy EMO. Začala jsem být fakt drsná (a zmalovaná jak Ruská lehká děva, díky mamči, že jsi se mi jen smála, ale neproliskala mě), EMO vyšlo z módy (tzn. už o něm nepsalo Bravíčko) a já byla pořád smutná... A pak se ve mě jednoho dne něco přeplo a já začala hledat radosti i v maličkostech, je to zhruba 3 roky nazpátek. Minulý rok se to nejspíš vygradovalo na maximum. Podle mě mi v tom hodně pomohlo cvičení. Teď mám radost z toho, že venku je fajnově a já můžu jít běhat. Předtím by mi to bylo jedno, to bych stejně seděla před telinou a koukala na reklamy.

Co bych ale asi potřebovala k úplnému štěstí, tak nebýt tak závislá na mobilu a sociálních sítích. Vždyť i tenhle článek píšu z telefonu. Ta jednodenní odvykačka byla super, jenže teď nemůžu jen tak vypnout net. Přes FB většinou reším hlavně školu, na g-mail mi chodí boží piny a mladýmu si taky nemůžu jen tak celej den nenapsat. Ale byla bych bez nich volnější.

Už tu u psaní tohoto článku pomalu usínám, dnes jsem si zase dala pěkně do těla... A to se mám ještě učit do semináře. Bože, pomoc!!