Leden 2016

Proč mají ořechy skořápky?

24. ledna 2016 v 18:55 | helmii |  Témata týdne
Dnešní článek měl mít hloubku. Proto se dnes zamyslím, která pekelná síla opatřila ořechy skořápkami. K tomu se váže taková, ani se o tom nedá říct, že je to historka. Prostě událost, která se mi stala před asi pěti minutami a kvůli které tenhle článek vzniknul.

Každý určitě znáte ten pocit, kdy chytnete brutální chuť na něco a prostě to chcete hned. U mě vypukla tahle žravka na ořechy a proto jsem měla v pokoji schovaný mix ořechů. Ty ořechy měli jedinou chybu. Měly skořápku. Naivně jsem si šla do kuchyně pro louskáček, vždyť každoročně pomáhám babičce louskat několik přepravek vlašáků z jejich zahrady a nikdy to nebyl problém. Vždycky šly krásně. Vrátila jsem se a natěšená vzala první ořech, náhodou vlašák. Šel jak po másle. Pak tam byl nějkaý lískový oříšek, ten už šel hůř, ale nevzdala jsem to. A pak to přišlo. Do ruky jsem vzala něco, co vypadalo jako kousek termitiště. Se zvědavostí jsem onen záhadný plod vložila do louskáčku, zabrala... A nic. Prostě to nešlo. Takhle jsem vyzkoušela další tři. Nic. Zklamaná jsem teda vzala nějaký další ořech, mně neznámý. Zabrala jsem. NIc. Pomalu ve mě začínal narůstat pocit beznaděje. Vzala jsem znova louskáček a s odhodláním zabrala. Povedlo se a na mě vykoukl ořech, skoro stejný jako vlašák. To mě trošku zklamalo, ale pocit vítěžství nad onou ďábelskou věcí mi dodal síly k další zkoušce otevření onoho termitiště. Vzala jsem čtvrté, zabrala.. a Povedlo se! Ze skořápky na mě vykoukla mandle. Takovou radost jsem snad letos ještě neměla. Slastně jsem onu mandli snědla. Ale víte, co by mě zajímalo? Jakou černou magií dostávají mandle ze skořápky ve fabrikách, když v balíčcích jsou už otevřené. Záhada, nechápu to.

Proto si myslím, že bychom měli přestat řešit povrchní problémy typu: "Ta holka má patnáct a chodí s osmadvacetiletým borcem, co má Bávo. Je to zlatokopka." (Co vy víte, třeba se opravdu milujou! A o lásce vlastně nevíte vůbec nic..) ale měli bychom začit řešit skutečné problémy, jako jsou skořápky. Sjednotit se proti nim a projednou jim říct, že je tu nechceme!

Vidíte ji, jak se tváří jako termitiště, a přitom se vám směje do tváře?

Na den bez internetu?

15. ledna 2016 v 16:16 | helmii |  Témata týdne
Začnu trošku k jinému tématu, už čtyři dny nejím maso, okolí to vzalo relativně dobře (až na otce, ten o tom ještě neví a ano, ten středeční článek je předepsaný) a je to super, zhubla jsem další kilo, díky tomu, že si teď musím ještě víc hlídat jídelníček a Skotsko mě ještě počád nepustilo (ale začínám se smiřovat s tím, že tam prostě nepojedu, protože na to nejsou peníze)

◙◙◙◙

Ale teď už k věci, jedno z mých novoročních předsevzetí bylo, že se stanu lepším člověkem. Budu trpělivější, pokusím se míň zapomínat, ještě víc se budu učit, blah, blah, blah.. A ve středu přišla profesorka do hodiny filosofie a řekla, abychom si dali mobily na lavici, displejem dolů. Kdo z nás ho zvedne, musá donést nějakou mňamku. To byla pravidla. Plno nás se utvrdilo v tom, jak závislí na mobilu jsme. Proto jsme vyzkoušeli takový pokus. Celý čtvrtek jsme nesměli zapnout internet, koukat se na sociální sítě, atd.

Ráno jsem se probudila a uvědomila si, že vlastně nejdu do školy, tak to asi dělat nemusím, ale chtěla jsem to vyzkoušet, tak jsem vypla Wi-Fi, data, zvuky.. Cokoliv, co by mě mohlo lákat, ten mobil použít. Popravdě jsem čekala, že to bude těžší, za celý den jsem na ten telefon koukla asi 7x. (Normálně nemám problém na něj kouknout 20x za hodinu (a to bez nadsázky)). Najednou jsem měla spoustu času, který jsem mohla nějak užitečně využít. Uklidila jsem, naučila jsem se látku do biologie, zjistila si plno věcí o józe.. V autobuse to bylo znatelné, protože jsem si nechtěla ani pouštět hudbu, ale ani mě to neštvalo, zabavila jsem se počítáním červených aut po cestě (bylo jich 74) Jak vyspělé haha

A proč to sem vlastně písu? Protože si myslím, že mi tahle "odvykačka" od sociálních sítí vážně prospěla a pomohla mi být tím lepším člověkem. Hodlám ji praktikovat častěji a i na delší dobu, než jen na 24 hodin. Přijde mi, že když jsem byla bez internetu, byla jsem mnohem soustředěnější, jak na učení, tak i na jógu a meditaci, když mi pořád nepípal a nevybroval mobil.

Sociální sítě nás prostě svírají jako korzet, čím dál víc a těsněji, každý by si měl tenhle pokus vyzkoušet. Alespoň člověk zjistí, jakou má vůli a jak moc je na internetu závislý.

Pere se to ve mně

13. ledna 2016 v 12:00 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Ani nevím, proč sem tohle píšu. Možná se potřebuju vypsat a přitom si to všechno poskládat v hlavě, možná potřebuju radu, možná mám jen slovní průjem. Fakt netuším, to ví asi jen pán Bůh. (Nejsem věřící, jen se mi líbí takový zamyšlení, že on ví vlastně všechno)

Onen problém je v tom, že už pár dní s kamarádem uvažujem nad tím, že bychom jeli studovat vysokou školu do Skotksa. Neplatí se školný, plně se specializujete přímo na onen obor. Jenže kde vzít 30- 40 000 .- do začátku? U kamaráda by to problém nebyl, u mě bohužel ano a půjčovat si skrz to opravdu nechci. Sice by se to prý hodně rychle vrátilo, ale nerada něco dlužím. Další plus je, že bych potom mohla jet pracovat kamkoliv. Opravdu kamkoliv. Neskutečně by se mi otevřel svět. Kdybych byla sama, jela bych hned. A to je jádro problému. Nejsem sama. Nechci zahodit dva roky toho nejlepšího vztahu, abych si v podstatě splnila sen a abych pak mohla kamkoliv vycestovat. Nad tímhle pořád přemýšlím. Ano, nebo ne? Zahodit dva roky štěstí kvůli čtyřem letům dřiny, která by se mi pak ale vrátila? Jasně, říká se, že pravá láska vydrží i vzdálenost a blahblah.. Ale vidět se dvakrát do roka, to mi přijde opravdu málo. Bože, kde jsou ty časy, kdy moje největší dilema bylo, jestli se první naučit biologii nebo fyziku a nebo jestli si koupit spíš sukni, nebo košili.. No, nejlepší by bylo, kdyby tohle byla jen taková počáteční euforie, která vymizí. Ale bojím se, že není.

◙◙◙◙

A další taková věc, nad kterou hodně přemýšlím je to, že se chci stát vegetariánem. Plno lidí si asi řekne, co je na tom těžkýho, prostě přestaneš jíst maso. Takhle to bohužel není, bude to pro mě ještě více práce s mým jídelníčkem (a ta už je teď docela velká), ale to není hlavní důvod mojí nejistoty. Tím hlavním důvodem je reakce okolí. Prostě se jí bojím. Mamča už o tom ví, ona je miláček a vlastně mě podporuje v čem jen může. Vím se bojím reakce tatu, který mi to bude rozmlouvat a cpát mi jeho argumenty o tom, jak jeden člověk nic nezmění a blahblah.. A mladej, to je zapřísáhlej masožravec, z jeho reakce mám taky trošku obavy. Ale když si vzpomenu na video, který ukazovalo, jak to skutečně chodí na jatkách, myslím si, že i ten jeden člověk má cenu.

Ach jo, nejradši bych si vzala svýho plyšovýho koníka, zalezla si pod peřinu a dělala, že se mě nic z toho netýká.





Proč už moc nepíšu?

9. ledna 2016 v 14:31 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Ahoj, tenhle článek bude taková sbírka výmluvně, proč už vlastně nepíšu (Ano, výmluv, protože kdo chce, řešení najde, kdo pořádne nechce, najde výmluvy)

  • Čas
Ano, to je docela chabá výmluva, bohužel je pravdivá.. Prostě není čas. Je pololetí, já za rok maturuju, do toho ještě chodím na brigádu. A nesmíme zapomenout na mladýho, psa a ostatní zvěř, co mám doma. Prostě se věnuju tomuhle a na blog hold není moc čas. Navíc se ještě pořád (docela úspěšně) snažím zhubnout.

  • Nálada
Joo, hold už to tak bývá, domů dojdu ve 4 odpoledne, najím se, do 9 se učím (cvičící přestávka je povinnost), jdu na brigádu, když musím a jdu spát, ráno se vzbudím a celý den se zase těším na postel. Nějak takhle vypadá můj běžný den, když je pololetí. To se mi pak nesmíte divit, že na psaní není už ani nálada.

No a toto jsou asi ty nejsmysluplnějí výmluvy, co mám. Taky můžu říct, že se mi nechce zapínat pc jen kvůli pár minutám, než to se nadatluju, ale naši mají pc zaplej skoro pořád, takže svůj nemusím ani zapínat. Po pololetí se to snad zase všechno uklidní, takže by mohlo být o pár článků měsíčně víc. Tak pac a pusu.


Fotka z Mírova (taková pěkná vzpomínka na léto)




A taková pěkná vzpomínka na minulou zimu (To je moje nejoblíbenější místo)