Září 2015

Co kdybych se stala milionářkou?

28. září 2015 v 13:43 | helmii |  Témata týdne
Co by bylo, kdybych se stala milionářkou? To vám nemůžu říct na 100%, ale pokusím se sepsat to, co by mohlo být v pár fázích.

1. fáze - Neuvěření
Nevěřila bych tomu (dejme tomu, že jsem vyhrála ve sportce) a pořád dokola bych si kontrolovala čísla na tiketu. Po 150. kontrole a zjištění, že fakt nejsem úplně naivní a nepřehlídla se, bych začala pořád dokola opakovat, že to není možný. Pomalu přecházím do 2. fáze..

2. fáze - Radost/Šílenství
V téhle fázi bych se začala nekontrolovatelně smát. Fakt šíleně smát a pozvolna by ta moje radost přešla v šílenství, kdy bych asi něco i rozbila, protože JÁ přece můžu, vždyť mám milion(y). A asi bych se o to chtěla podělit se všema ostatníma.

3. fáze - Vystřízlivění
Začala bych si uvědomovat, že říct to všem, není zrovna nejlepší nápad. Jo a taky nebyl dobrý nápad rozbít tu stoličku. Teda pokud chci, aby mi ty peníze vystačily na pár let. Řekla bych to možná tak mamce a mladýmu. A jenom jim bych i něco koupila. Jo a ještě bráškovi. Ale tomu bych to neřekla, on je kecka. Takže bych mu jen kupovala dárky.

4. fáze - Paranoia
Teď bych začínala pomalu šílet. Pomalu, ale jistě. Kam si ty peníze schovat? Co když mě někdo sleduje? Co když je to jen nahraný? Kdo je pravý kamarád a komu jde jen o ty peníze?

5. fáze - Asocialita
Pomalu bych přestala vycházet ven mezi lidi. Co když mě někdo přepadne? Zabije? Nemůžu ty peníze nechat doma o samotě, co když nás někdo vykrade? Jen bych seděla doma a hlídala onen milion, nebo kolik jsem jich vlastně vyhrála.

6. fáze
Teď bych se probudila. Buďto doma, v mé posteli s vědomím, že to byl jen sen (s mým štěstím je toto ta pravděpodobnější možnost) v tom lepším případě. V tom horším bych se probudila na lůžku psychiatrické léčebny, protože se ze mě stal agresivní, asociální podivím, který vyhrožuje všem, kdo se ke mě jen přiblíží.

Nějak takhle bych se viděla jako milionářka, takže radši asi zůstanu oním chudým studentem, jakým jsem teď, než aby se ze mě stal cvok, kterého jsem vám popsala.

Proměna

14. září 2015 v 15:27 | helmii |  Recenze na knihy
Autor: Franz Kafka
Počet stran: 23 (v PDF, který jsem četla, v knize prý něco přes 50)

Tuhle knížku jsme dostali letos v seznamu povinné četby a musím říct, že se mi do ní fakt vůbec nechtělo, hlavně když ostatní říkali, jaká blbost to je. Žila jsem v tom, že to bude nějaká nudná, špatně čitelná povídka, že ji jen tak rychle prolítnu, abych zhruba veděla o co jde a že se jí nebudu zabývat, ale opravdu jsem té knížce "křivdila" (jde vůbec křivdit knížce?) Četla se mi oprvadu dobře a hodně se mi i líbila viditelná proměna charakterů postav. Místy byla sice trošku zdlouhavá, ale o to lepší mi potom přišel konec. A taky mě nadchlo to, že jsem docela po přečtení taky přemýšlela, proč se asi hl. hrdina proměnil. Dokonce jsme o tom diskutovali i s přítelem a to se opravdu moc často nestává. Tuhle knížku můžu určitě doporučit a jsem ráda, že je v našem seznamu povinné četby!


Život není fér?

13. září 2015 v 18:42 | helmii |  Témata týdne
Osobně si nemyslím, že by život byl nějak extra nefér, i když si to mnozí lidé myslí. Taky jsem si to dřív docela často myslela. Hlavně na konci základky. S kamarádkama jsme se domluvily, že půjdem na stejnou školu. Strašně chytrej nápad. No, jak to tak bývá, byl čas rozhodování, kam kdo půjde. no a my se překvapivě neshodly. To mi přišlo strašně nefér.

Přišel čas odevzdávat přihlášky na školy a já si dala na polygrafiku, stejně jako moje kamrádka. Možná, protože jsem si myslela, že to bude jen o kreslení (jako kreslit docela umím), možná jsem se bála jít na novou školu sama. No, tak jako tak, přihláška byla poslána a byl čas jít na přijímačky. Ty jsem docela slušně domrvila, takže jsem se (jaké to překvapení) na polygrafiku nedostala, byla jsem asi 9. pod čarou. Jako jo, na odvolání by mě asi vzali, ale už jsem to nechtěla zkoušet, ani nevím proč. To mi tehdy přišlo taky strašně nefér a tak jsem skončila celá nešťastná na gymplu.

Jak čas ale pomalu plyne, začíná mi docházet, že je dobře, že jsem na gymplu a ne na polygrafice, protože bych nevydržela na praxi sedět x hodin za počítačem. Kdybych šla na polygrafku, tak bych taky na 99% nepoznala přítele a asi bych si ani tak nevážila chvílí, když jsme s nejlepší kamarádkou třeba po 3. týdnech venku.

Prostě všechno zlé je pro něco dobré a proto možná díky chvílím, které vámteď přijdou nefér, potom budete o to šťastnější.