Srpen 2015

Masters of Rock 2015

18. srpna 2015 v 10:50 | helmii
Ahojte, ráda bych se s vámi podělila o jeden z mých nejlepších zážitků vůbec. Byl to festival Masters of Rock, na kterém jsme s přítelem (zas a znova děkuju miláčku :-*) a pár kamarády byli na začátku července. Stalo se nám pár vtipných příhod, které bych vám sem chtěla napsat.

První vtipná věc byl už stavěníé stanu. Všichni měli normální, malý stan pro dva, jen my dva museli být originální a vzít stan pro čtyři s obrovskou předsíní (která se později stala naším obývákem). Stavba nám zabrala dobré půl hodiny, padlo u toho plno slov, za který se asi budem navždycky smažit v pekle. No, nakonec se nám povedlo ho postavit. Pak jsme jeli na nějakou dobu pryč. Když jsme se vrátili, začalo se hodně škaredě mračit a vedle nás si nějaký pán snažil postavit stan. Marně. Tak se naši muži sebrali a šli tomu pánovi pomoct. Nakonec to dopadlo tak, že kluci stavěli a pán nad nima stál a radil. Nakonec se jim to povedlo postavit. Sotva jsme si dotáhli do obýváku "židle" a vytáhli z auta nějaký to pivo a lahvinku a uložili je bezpečně do našeho obýváku, začalo něskutečně pršet. Tak jsme si tak seděli, popíjeli.. Popíjeli jsme tak, jak pijem u nás na Hané.. Muži to nezvládli, tak jsme se s kamarádkou ujali péče, o ty naše zombie.

Další dny mi přišly pořád stejné. Vstát, jít na snídani (čaj a koblížek), potom celej den chodit po koncertech a po stáncích s jídlem, nebo jít na oběd do města (většinou na česnečku). A pak jen pivo, vlaječky, zase pivo, tatranskej čaj.. a mezitím se pařilo, dokud jste na nohách stáli. Musím říct, že většina kapel mě letos nezaujala. Proto jsem chtěla spíš na Brutal Assalut. Ale atmosféra je na MoRu nepřekonatelná! V půlce koncertu jsem si tam začala povídat s úplně cizím člověkem.. Hned bych se tam vrátila!

Jak nemyslet...

17. srpna 2015 v 10:04 | helmii |  Témata týdne
Poslední dobou se mi zdá, že lidé jsou čím dál více pesimisti. Pořád smutní, nic jim podle nich nevychází, pořád se jen litují.. Nevím, jestli jsou lidé takoví jen v mém okolí, nebo všude, ale většina mých známých si neustále sobecky stěžuje. Neříkám, že odmítám je vyslechnout nebo jim pomoct, ale když mi dva týdny v kuse cpe furt to samý dokola, přestává mě bavit být vrbou, do které se můžou všichni vyzpovídat. U jednoho známého to dospělo tak daleko, že už mě ani nepozdraví a rovnou mi píše věci typu "Pomoc, nebaví mě žít" nebo "Mám depku." Nikdy jsem ho snad ani nezajímala, pořád mluví jen o sobě. Přitom on má skoro vše, co chce. Teda až na zdraví. Je na vozíku. Ale co mě zaráží je to, že nadává všem doktorům, že za to můžou oni. Přitom jen díky nim je stále naživu. Jako jo, je fajn, když má takový člověk sebevědomí, ale nesmí mu chybět pokora.
Vím co píšu, docela dlouho jsem se starala o nepohyblivou paní. Za tu dobu jsem měla možnost vidět, jak se proměnuje. Jak pokora a vděk za pomoc mizí a přichází arogance. Paní vymýšlela čím dál větší nesmysly. Například chtěla, abych jí uvařila polévku. Musím říct, že se mi fakt povedla. A ona ji pak nechala vylít do záchoda, že takovou ona nerada. Taky se u ní muselo pořád prát. Byla na to úchylná. Každý den se jí praly deky, protože jí prý vadí, že deka načichla pracím práškem. Velmi logické. Před prázdninami od ní odešlo dost asistentek a ona prohlásila, že si prostě budu muset vzít víc služeb. Její výmysly už jsem nezvládala a tak jsem odešla taky.
Ale zpátky k tomu pesimismu. Taky jsem měla takové "depkařské" období. Bývala jsem smutná, nic mě nebavilo.. Ale stala se jedna věc, díky které jsem si uvědomila, že je to blbost. Začala jsem si víc vážit svého života a přestala jsem si dělat hlavu z maličkostí. Dostala jsem druhou šanci na život a hodlám ji využít.
Proto lidi, neřeště blbosti, buďte rádi za to, co máte a važte si svého zdraví a svých životů..

P.S. Omlouvám se, že sem poslední 2 týdny skoro nic nepřidávám, ale opravujeme dům a tak opravdu není čas a ani moc nálada vymýšlet články.. V 9 večer vždycky unavená padnu a spím, ale do konce prázdnin by se to mělo zlepšit! :-)

Emoce a jiné nesmysly

6. srpna 2015 v 14:45 | helmii |  Témata týdne
Na toto téma se krásně hodí pár mých zažitků/zkušeností. Šla jsem jednou s hodně dobrou partou lidí na jednu akci. V té partě byl i jeden pár. Strašně se milujou, jsou spolu už dost let, ale jsou schopní se neskutečně rozhádat skrz úplnou blbost. No, zábava se pěkně rozjela, párek se trošku cinknul a nastala jedna z dalších hádek. Ale takhle velkou hádku si u nich nepamatuju. Lítaly už i nadávky typu "Ty čurá*u, zm*de!" atd.. A druhý den by za sebe zase dali všechno. A přesně skrz toto nemám ráda tyhle "alkoholový" emoce. Člověka, kterýho máte fakt rádi pošlete klidně do háje jen proto, že vám nechtěl dát cígo.
To mi připomělo naši rozlučku. Moje nejlepší kamarádka se mi tam opila úplně "do hoven". No a já jsem se jí snažila pomoct. Cpala jsem do ní jídlo, kofolu.. a to moje zlatíčko se mi odvděčilo tím, že to na mě všechno vyprskla a začala mi nadávat nejvíc, jak jen mohla a řvát na mě, jak mě nesnáší a abych už chcípla. Ještě že ji znám fakt dobře a vím, že to nebylo myšleno až tak úplně vážně a tak pokaždé, když spolu pijem, si na tuhle storku vzpomenem.
A co dál nemám ráda, tak je naopak nedostatek emocí. Půjdem ven? hm..... Líbí se ti tu? hmmm.... Nemyslím, když má někdo špatnou náladu a nic se mu nechce, všichni máme takový dny. Ale když někdo pernamentně odpovídá na všechno hmmm a má u toho výraz umučenýho, to dokáže zkazit den.
Takže podle mě jsou emoce ne vždy výhodou, ať v až moc malém, nebo v až moc velkém množství.



Asylum

2. srpna 2015 v 12:58 | helmii |  Recenze na knihy
Autor: Madeleine Rouxová
Počet stran: 301

Na tuhle knížku jsem jednou narazila úplnou náhodou v Globuse před Vánoci a strašně mě zaujal její obal. No a jelikožto naši mi každý rok pod stromek dávají alespoň jednu knížku, tak jsem tam letos našla zrovna tuhle. Celá šťastná jsem se pustila do čtení a popravdě, tahle kniha mě docela zklamala. Na obalu je sice napsáno od 16ti let, ale podle mě by se to hodilo spíše od 13ti let. Příběh mi přišel spíše pro mladší. Fotky jsou tam sice zajímavé, ale řešit lásku a mezitím zachraňovat kamaráda. No nevím, někoho to určitě hodně bavilo, ale mě bohužel ne. Tuhle knížku bych doporučila spíše mladším lidem (13-16 let)

Btw. Pokud mátě někdo tip na nějakou zajímavou knihu, která vás chytla, určitě mi ho napište do komentáře, budu vám vděčná! Usmívající se