Červenec 2015

Chránil mě

31. července 2015 v 20:29 | helmii |  Témata týdne
Tak fajn, v téhle věci jsem byla asi trošku jiná, než ostatní děti. Strašidlo, co mě děsilo, se totiž neschovávalo pod mou postelí, nýbrž pod skříní, co vedlé té postele stála. Už je to sice nějaký ten rok zpátky, ale pořád si to bubáčisko pamatuju. Vypadal jako zajíc, přejetý parním válcem.. Jediná hlava s červenýma očima a ocásek měly normální tvar. A skoro každou noc z pod té skříně vylézal a koukal pár minut na mě. Vždycky jsem zavřela oči a snažila se to nějak přečkat.

V tomhle přečkávání mi hodně pomohl můj imaginární kamarád (nikdo jiný se se mnou nechtěl kamarádit, ve školce jsem bývala občas trošku víc agresivní, takže se mě asi báli, nebo co) No a tomu kamarádoovi jsem říkala Mim. Pokaždé, když "Placatý zajíc" (tak jsem mu říkala) vylezl z pod skříně, jsem si představovala, že mě Mim chráni. A zabíralo to. Co si tak dál o Mimovi vzpomínám, tak to, že jednou jsem se s našima dívala na AZ kvíz a tam byla nějaká otázka, na kterou byla odpověď Mim. Strašně dlouhou dobu jsem z toho měla druhé Vánoce a cpala to všem pořád dokola. Nebo jsem si s ním hrávala na zahradě. Běhávala jsem s klacíkem a představovala si, že jsme rytíři a jak společně zabíjíme draky.

Nikdy jsem si nehrála na princeznu, ani na prince. Princ nosíval punčochy a princezna si přece hrává s panenkami a musí nosit šaty. Šaty jsem jako malá nesnášela a panenek se bojím. Do teď. Vypadají jako mrtvý děti. Přece si nebudu hrát s mrtvolama. Radši jsem si hrávala s plyšáky a nebo s gumovými zvířátky. Možná i proto mám teď doma takový menší zvěřinec. Nevím proč, ale kdybych byla úplně sama doma (jako i bez zvířat), byla bych strašně nervózní a bála bych se. Hodně mě totiž uklidňuje, když slyším, jak morčan žere, nebo strašilky občas zašustí v malinách.

A co si tak pročítám, to, co jsem napsala, tak si připadám, že jsem byla fakt úplně retardovaný dítě.

Dark Side 1. - Agnes

29. července 2015 v 9:16 | helmii |  Pokusy o literární tvorbu
"Hej Agnes, vstávej!" Nesnášela jsem to. Nesnášela jsem, když mě někdo budil. Ale Derek byl vzhůru už dlouho. Hodně dlouho. Musela jsem jít na hlídku. Líně jsem se protáhla a zívla. "Wow, wow, pomalu, ať mě nesníš!" zasmál se na mě Derek. Vstala jsem a věnovala mu zářivý úsměv. "Tebe by bylo škoda." odpověděla jsem mu, vzala si zbraň a šourala se ke strážní věži. "Dobrou noc!" zavolala jsem na něj ještě přes rameno, ale už mě neslyšel. Na hlídce jsem byla sama. Alespoň jsem měla dost času na přemýšlení o tom všem, co se stalo před pár lety. Jako pokaždé, když jsem byla na hlídce.

Byl rok 2058 a já byla zrovna na cestě do školy. Už od rána, jako by bylo cítit nějakou pohromu ve vzduchu. Ani ptáci nezpívali. Najednou jsem uslyšela zvuk sirén. Nevěděla jsem, co se děje. Z ničeho nic jsem zaslechla, jak někdo křičí "Honem do metra!" Bezmyšlenkovitě jsem tam vběhla. Jen co jsem doběhla, země se začala otřásat. Na povrch dopadaly stovky bomb. Bála jsem se, nevěděla jsem, jestli stanice metra, ve které jsme právě byli, vydrží. Po pár dnech, jednou v noci, vše utichlo. S lidmi, kteří to do metra taky stihli, jsme pomalu vylezli ze stanice.

Venku.. No venku to vypadalo jako po výbuchu.. Nečekaně.. Nevěřícně jsme koukali , co se tu stalo. Najednou jsme za námi uslyšeli šelest a osporné skřeky. Otočili jsme se jako jeden muž. To, co před námi stálo, mi vyrazilo dech. Vypadalo to jako člověk a asi to jím i před pár dny ještě bylo. Rozběhlo se to na nás. Utíkali jsme. Před námi se objevila budova. Vběhli jsme do ní a rychle zabouchli dveře. Možnost, že by v domě byli další nestvůry nás v tom okamžiku vůbec nenapadla. Naštěstí tam další nebyly. To něco se ale stále dobývalo dovnitř. Dveře jsme zatarasili vším, co se nám dostalo pod ruce. A takhle nějak jsme se dostali do našeho tábora. Zjistili jsme, že mutanti vycházejí ven jen v noci, takže přes den jsme budovali náš tábor.

Z přemýšlení mě vytrhlo zašramocení. Postavila jsem se. Nočním viděním jsem si všimla, jak k bráně běží něco obrovskou rychlostí. Vystřelila jsem na to. Trefila jsem to do páteře. Přesně. A ono se to na mě nenávistně podívalo...

Carrie

28. července 2015 v 7:28 | helmii |  Recenze na knihy
Autor: Stephen King
Počet stran: 171

Jedna z mých nejoblíbenějších knížek od jedhoho z mých nejoblíbenějších autorů. Podle knížky je i stejnojmenný film, ale musím říct, že film jem viděla jednou a podruhé už nepotřebuju, zatímco knížku jsem četla 4x a určitě ne naposled. A tak to mám se skoro všema knížkama od Kinga- můžu se k nim pořád vracet. Místy je sice děj takový až moc roztáhaný, zdlouhavý, ale vyplatí se nepřestat číst, protože po chvilce se příběh zvrtne tak, že nejdou od knížky odtrhnout oči. Za mě určitě knížku doporučuji!

Btw. Pokud mátě někdo tip na nějakou zajímavou knihu, která vás chytla, určitě mi ho napište do komentáře, budu vám vděčná! Usmívající se


Přebalů je spousta, já mám zrovna tento, podle filmu

Jdeme s davem

27. července 2015 v 16:23 | helmii |  Témata týdne
Já začnu o tom, jak se hodně lidí (včetně mě), snaží jít proti tomu davu. Poslouchám tvrdou hudbu, nosím trička s logy kapel, steelky atd.. Dlouho jsem si myslela, jak moc originální a "protidavová" jsem, ale koncem 8. třídy jsem se doslechla o festivalu metalové hudby a uvědomila si, že zas až tak originální nejsem. Chvilku jsem z toho byla smutná, než jsem začala poznávat další metalisty. Od té doby jsem šťastná, že jsem v davu takovýchto suprovych lidí.

Teď ale budu psát z trochu jiného pohledu. Co mě dokáže vytočit, tak to, když si na sebe někdo natáhne triko kapely a když se dané osoby zeptám, jakou písničku má od nich rád\a, tak v lepším případě kapelu neposlouchá, v horším si myslí, že je to značka oblečení. Dalo by se to pochopit, od pohledu jim je tak 12 let. Ale co mi přijde zvláštní, tak to, že rodiče ty 12leté holčičky pustí ven, když jim kraťasy končí pod zadkem a tričko začíná těsně nad pupíkem a to ani nemluvím o neskutečné vrstvě make-upu. Nebyla jsem jiná, taky jsem si hrála na dospělačku, ale než jsem šla ven, musela jsem se odmalovat. Možná i díky tomu mi teď nedělá problém vyjít ven nenalíčená.

To bylo o jítí s davem vzhledem, ale co názory? Strašně teď odevšud slyším, jak se každý považuje za rasistu, ale když se zeptám proč, řeknou mi, že nesnáší romy. TOHLE rasismus neni. Popravdě, taky mi vadí romovéromové, ale jen ti, co nepracují, parazitují na státu atd. Ale stejně odsuzuji i "světlé" čechy (nevím, jak jinak to napsat), kteří dělají to samé, občas i horší. Takže než o sobě začnete roztrubovat bůhví jaké věci, nejdřív si pořádně zjistěte, co to znamená.Usmívající se

EPP od ČEZu

24. července 2015 v 10:14 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Tahle aplikace je výborný nápad. I zpracování by bylo super. Až na pár malých mínus.

Na tuhle apku byla zajímavá reklama v televizi, tak jsem si řekla, proč to nezkusit? Druhý den ráno jsem si ji stáhla a celá nadšená z toho, že pomůžu sobě a ještě někomu, jsem vyrazila do města na procházku. Asi po hodině chůze jsem se vrátila domů, vytáhla mobil z kapsy a podívala jsem se na výsledek. Co mě zarazilo bylo to, že mi aplikace vybila skoro celou baterku na telefonu, ale taky to, že mi započítala jen 300 m, přitom takhle dlouhá je cesta jenom do města. Ale nevzdala jsem to. Sice mi nepřičetli ani jeden bod, což zamrzelo, ale nevadí. Za hoďku se mi mobil nabil, tak jsem ho oddělala z nabíječky a šla pracovat ven. Po třech hodinách jsem se vrátila, kouknu na telefon a tam jen 50% baterky, přitom mobil jen ležel zamčený na stole.

Večer jsem se sebrala, že půjdu na kolo a zkusím, jestli mi započítá víc. Ale bohužel ne. Z 8 km dlouhé trasy mi započítala jen 1300 m. Dostala jsem za to aspoň 15 bodů, které jsem přispěla a aplikaci odinstalovala. Nevím, jakou s tím mají zkušenost ostatní, ale já bohužel ne moc dobrou. Usmívající se

Co se dělo..?

23. července 2015 v 9:54 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Po hoodně, hoodně, hoooodně dlouhé době ahoj. Proč jsem tu tak dlouho nebyla? Prostě nebyl čas. Škola, koncerty a festivaly, brigáda.. vždycky bylo něco důležitějšího, než smolení článku sem. Ale konečně mám trošku času, tak se tu "vypíšu"

Květen, ten byl hodně chaotický. Ztratila jsem brigádu, hledala jsem novou, doháněla jsem známky a na hubnutí popravdě moc nemyslela, což se projevilo na mé váze. Přibrala jsem 2 kilča nahoru. Začala jsem cvičit, trochu postavu zpevnila, ale váha pořád nešla dolů, tak jsem se na to vykašlala a spíš se soustředila na školu.

Červen byl skrz školu ještě horší. Snaha dohnat v posledních 4 týdnech co se dá, o sobě dala hodně vědět. Večer jsem chodívala spát úplně vyčerpaná klidně i v 19:30, takže už se nekonalo ani cvičení. Bohudíky jsem ale nepřibírala.

No a v červenci to hubnu zase dolů.. kilo a půl už je dole, tak snad do konce července bude na váze zase 87 kilo :)

Jinak jsem si tu taky chtěla nadat do blbců. Proč? Protože jsem měla docela slušný blog, i návštěvnost byla relativně dobrá, na to, že jsem ho měla půl roku. A jednoho dne mě napadlo smazat všechny články a zaměřit tenhle blog jenom na moje hubnutí, což je docela pytlovina, myslím si. Takže to udělám tak, že se pokusím obnovit můj starší blog a do toho si budu psát o tom, jak se mi daři zhubnout.