Duben 2015

Světlo na konci lednice

24. dubna 2015 v 12:35 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Tak i tohle je další téma, o kterém jsem chtěla psát, akorát prostě nějak nebyl čas, ale jelikožto jsem si opět vykloubila čéšku a mám zakázanej veškerej sport (tak aspoň posiluju břicho), tak je času najednou plno :D

Jako malou mě tohle světýlko dost utěšovalo, jakožto neoblíbenýho člověka, co mimo domov chodil akorát tak pro nákup a nazpátek. Nudila jsem se - lednička.. Byla jsem smutná - lednička.. díky tomu jsem se vyžrala do obludných rozměrů. Naštěstí si toho mamča brzo všimla a poslala mě do pohybovek. A to mi vydrželo v podstatě 10 let.. 6 let volejbalu, 2 roky házené a 2 roky tance, jo, dost to se mnou udělalo. Přestala jsem tolik jíst, hubla jsem, tělo se mi pěkně zpevnilo.

Ale jednoho krásnýho dne mi poprvé vyjela čéška. A tím začal kolotoč posilování kolena, ježdění po doktorech.. všechno pořád dokola. Půl roku jsem makala na noze a pak mi skrz jeden blbej pohyb vyjela znova. Tak jsem začla znova vyžírat ledničku. Za dva roky, co tím trpím mi vyjela cca 15x.. A naposledy to bylo teď v pondělí. To už mi doktor řekl, ať se se sportem prostě rozloučím. Ale asi jste všichni pochopili, že po deseti letech v podstatě každoneního tréninku je těžký, toho všeho nechat.

A tak mi mamka poradila (jak už jsem psala), změnit si jídelníček.. budu hubnout a nebudu se muset tolik hýbat. Takže tohle světlo na konci lednice mi vlastně pomohlo neztratit motivaci a jít si za tím.

A mimochodem, o víkendu jsem kašlala na jídelníček a byla jsem na jedné akci a po víkendu to bylo všechno hned zas nahoře.. Jedno pozitivum to mělo.. od víkendu si všechno plánuju a vážím ještě pečlivěji než předtím :D (takže teď mám zas o kilo míň.. ale stejně mi chybí ještě jedno kilo, aby se to vrátilo do původního stavu)

Jen se smějte...

13. dubna 2015 v 14:18 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Tak tohle téma se teď docela hodí, protože tenhle posměch byl jeden z nejvýznamnějších faktorů pro to, abych se sebou začala něco dělat.

Už od mala jsem se setkávala s posměchem, kvůli mé postavě a váze. Na prvním stupni základky jsem byla taková, že jsem se neuměla obhájit, byla jsem bojácná. Proto když se mi někdo smál, zasmála jsem se s nima, občas jsem prohodila ještě něco, aby to nevypadalo, jak moc mi tím ubližují. Jejich posměch se stupňoval čím dál víc, při mě byla moje jediná kamarádka, díky které jsem tam těch 7 let nějak přežila. V 7. třídě jsem se začala bavit s jednou spolužačkou, se kterou jsem se celých těch 7 let sotva pozdravila. Taky byla (a je) silná. Taky se jí smáli. Jenže ona narozdíl ode mě dávala najevo, jak jí to trápí. Už ani nevím, jak se to stalo, ale začali jsme se čím dál víc bavit. A bavíme se doteď. Ona ví všechno o mě, já vím všechno o ní.

Kolem 9. třídy se všechno uklidnilo, docela jsem i začala zapadat do kolektivu. Nebo jsem si to aspoň myslela. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak jsem se mýlila. Jediní, kteří tohle kamarádství mysleli vážně, byli dva kamarádi a dvě kamarádky. Jinak nikdo.

Nastoupila jsem do prváku, kde se všechno zdálo být v pohodě. Třída v pohodě. Ale dostali jsme tělocvikářku, která žije v tom, že protože nemám 20 kilo i s postelí, tak nezvládnu udělat pár sedů lehů. A toto mě mrzí.

Takže bych chtěla poděkovat všem, kdo se mi kdy smáli kvůli tomu, jak vypadám, protože hlavně díky vám jsem se odhodlala konečně se sebou něco dělat.