Život v bublině

Pátek v 19:10 | helmii |  Veřejný deník
Poslední dobou se asi opravdu nacházím v bublině, zvané škola, která se čím dál víc nafukuje a asi už chybí jen tři týdny, než se dozvím, jestli tahle bublina praskne a já budu po pár měsících opět v klidu, nebo jestli se nafoukne ještě víc a já budu maturovat až v září.
 

Hloupí lidé

20. dubna 2017 v 11:03 | helmii |  Témata týdne
Dnešní téma týdne má název "Hloupí lidé". Když se řekne tohle slovní spojení, okamžitě se mi asociací vybaví brigáda ve fast foodu, kde jsem vydržela asi jenom dva měsíce. A hlavní podíl na tom, proč jsem odešla, byli právě tihle hloupí lidé. Rozdělila jsem je do několika kategorií.

Ještě musím podotknout, že jsem na všechno byla sama, nikdo tam se mnou nikdy nebyl (měla jsem zakázané si tam kohokoliv dovést, díky čemuž se můj prožitek z těchto lidí ještě vystupňoval.

Maestra

17. dubna 2017 v 13:01 | helmii |  Recenze na knihy
Autor: L.S. Hilton

Počet stran: 304

Moje hodnocení: 30-40%


Kolem téhle knížky byl obrovský boom, tak jsem si ji přála k svátku, nicméně jsem ji stihla přečíst až teď. O nic jsem nepřišla. Každou knížku se snažím dočíst do konce, občas se stává, že vás prostě nechytne začátek, ale pak nastane obrat o 180° a knížce najednou podlehneme. To se tady bohužel nestalo. Teda obrat tam byl, ale podle mě docela hloupý. Do čtení jsem se musela nutit a po nekonečných třech dnech jsem ji taky dočetla. Ale hodně vážně přemýšlím nad tím, jestli zůstane u mě v knihovně, nebo jestli ji daruji někam dál a uvolním tak místo dalším knihám.

 


Úsměv, prosím

15. dubna 2017 v 9:23 | helmii |  Helmiiny vykecávky
Je jaro. Slunce svítí, kytky kvetou, ptáčci zpívají… Proč mám pocit, že se lidi čím dál méně usmívají?


Když jdu po městě, vidím spousty tváří, bohužel, málokterá se usmívá. Když se na někoho, kdo jde kolem mě usměju, většinou se snaží vypadat nepřístupně, nechtějí si nikoho cizího pouštět k tělu a úsměv mi neoplácí. Je to škoda, cožpak jaro nesymbolizuje zrod něčeho nového? Třeba nového přátelství. Zdá se mi, že lidé poslední dobou ani nechtějí zažít nic nového, chtějí jezdit ve svých vyjetých kolejích, asi ani nechtějí poznávat nové lidi.

Focení tabla a první "malá" maturita

13. dubna 2017 v 18:10 | helmii |  Veřejný deník
Jo, vím, že jsem si tu chtěla udělat takový pravidelný deníček… Ale od příštího týdne sem fakt zas budu přidávat každý týden.

Bohužel, minulý týden se skoro nic zajímavého nestalo, možná proto jsem ani nic nepsala. Teda kromě focení našeho tabla. Samozřejmě jsme všechno vymýšleli a zařizovali zase na poslední chvíli, ale musím říct, že s výsledkem jsem celkem spokojená, dále v článku jsem dala na ukázku fotku "behind the scenes". Usmívající se

Zavři oči, padá hvězda

10. dubna 2017 v 15:56 | helmii |  Témata týdne
Dnes toho asi moc nenaspím. Zítra se píše maturitní sloh a já beztak začnu stresovat. Doufám, že bude jasno, dnes bych hvězdy i pozorovala. Třeba bych nějakou viděla i padat a mohla bych si něco přát. Pak bych si asi přála co nejlepší témata na sloh s co nejlehčími útvary. Když to takhle napíšu, tak by se to mohlo vyplnit, ne? Snad to nefunguje stejně, jako když přání někomu řeknete nahlas.

Teď jsem se tak zamyslela. Proč se téma týdne jmenuje "Zavři oči, padá hvězda"? Když padají hvězdy, 98% lidí ji chce vidět, nezavírají oči, chtějí mít možnost si něco přát. Možná je to kvůli tomu, že si lidé začínají myslet, že nemají právo si něco přát a tohle jim jejich přání odůvodní. Možná si lidé přejí věci, které nepotřebují, které jsou zbytečné. Teď nemyslím přání cestovat, rozvíjet se atd… Spíš tím myslím, když si lidé přejí materiální věci, které doopravdy nepotřebují.

Momentálně čtu knížku o Feng-šuej a jak se s jeho pomocí zbavit nepořádku a přečtení téhle knížky mi pomohlo v uvědomění, že ani já vlastně nepotřebuji tolik věcí, kolik mám. Díky téhle knížce jsem začala uklízet u sebe v pokoji mnohem víc, a způsobuje mi to radost. Dokonce jsem si i protřídila skříně a zbavila se oblečení, o kterém jsem si předtím myslela, že ho ještě unosím. (Takhle jsem si schraňovala podprsenky, které mi neseděly, kalhoty, které mi byli strašně velké,…) Hodila jsem ho do kontejneru na oblečení, takže mně se uvolnilo místo ve skříni a někomu jinému to oblečení třeba udělá radost.
Kvůli tomuto zahlcování se materiálem by asi lidi měli zavírat oči pokaždé, když padá hvězda a začít je otvírat, až když si uvědomí, že bez materiálností jde žít. Energie a peníze, které lidé často vráží do např. nového oblečení (které se stejně celkem velké procento poté vezme jen párkrát), můžou investovat do nejrůznějších zážitků, které jsou podle mě mnohem cennější.

Balea masky

6. dubna 2017 v 19:05 | helmii |  Kosmetický koutek
Já osobně mám značku kosmetiky Balea ráda celkově, ale nějak mi uniklo, že mají i masky na obličej. Přišla jsem na to vlastně náhodou, když jsme jeli s kamarádkami do Olomouce a jedna z nich ještě potřebovala do DMka pro masku.

Tohle zjištění mě nenechalo chladnou a tak jsem si o týden později několik masek nakoupila. Překvapilo mě, že jedno balení stojí 20kč a je na dvě použití. To jsem tak trošku začala přemýšlet, jestli to bude mít takový účinek, v jaký jsem doufala.

První maska, kterou jsem zkoušela, byla maska s bahnem z Mrtvého moře, která měla "osvobodit pleť od přebytečného mazu". Vyčistila jsem si pleť, nanesla bahýnko a čekala 15 minut. Na obličeji mi byla hodně příjemná, taková zklidňující. Po 15 minutách jsem šla masku smýt. Šlo to celkem těžko, ale díky peelingových zrníčkům se moje pleť pěkně prokrvila a zbavila jsem se loupající kůže na nose (se kterou mám dost problém). Když jsem si obličej osušila, nestačila jsem se divit. Tak jemnou pleť jsem dlouho neměla!

Druhá maska byla slupovací. Ta je taky fajn, ale mám pocit, že mně líp sedí ta z Mrtvého moře. Po téhle jsem sice měla taky celkem hebkou pleť, ale chvíli po chvíli se mi zase začala mastit. Taky jsem čekala, že mi pomůže od té suché kůže a ono nic. To mě trochu zklamalo.

Takže za mě určitě můžu doporučit tu z Mrtvého moře, tu slupovací.. Já nevím, někomu třeba sedne líp jak mně, ale mně nic moc nedělala. Ještě mám v plánu zkusit pečující masku s levandulí a pečující masku s melounem, tak uvidíme, jak mi sednou tyhle dvě.

Pěstování mrkve a učení

2. dubna 2017 v 18:27 | helmii |  Veřejný deník
Tenhle týden začal opravdu krásně. Po změně času jsem byla jak něčím omámená. Hned první hodinu jsme psali test z matiky, naštěstí na derivace, takže to bylo v pohodě (kdyby se mi nepovedl napsat na 2, tak se tu s tím ani nechlubím). Po škole jsem zašla na letošní první zmrzlinu a byla celkem dobrá. Když jsem došla domů, musela jsem Elišce trochu poupravit klec, protože pořád lezla do jesliček na seno a já se bála, že si tam zlomí nohu, tak jsem tam přidrátovala dvířka od druhé klece a funguje to. Taky jsem na youtube viděla, že když odříznu vrchní část mrkve a dám ji do vody, začne z ní růst zelený, tak jsem jim začala pěstovat nať. Večer jsem se rozhodla, že začnu cvičit (jak to je jen o berlích možné), tak jsem začala dělat 30 denní výzvu na sedy-lehy. (A světe div se, je neděle a já ji pořád dělám)

V úterý se asi nic zajímavého nestalo, snad jen, že jsem se učila konečně venku a bylo to parádní. Mám pocit, že venku nebo ve škole se toho naučím víc, než doma.

Ve středu jsem šla poprvé letos v sukni do školy. Už je fakt krásné počasí. Po škole jsem si vytáhla hamak a pověsila si ho. Bohužel nebylo úplně nejtepleji, tak jsem šla asi po hodině domů. Doma jsem si pak psala rozbory děl do češtiny a po třech hodinách jsem chytla takovou křeč do ruky, že jsem v ní už pak nic neudržela.

Čtvrtek a pátek.. hm.. nic zajímavého. Snad jen čtvrtletka z matiky, u které mi naštěstí o známku nejde. Taky jsem se začala učit na maturitu. Konečně.


V sobotu jsme byli na oslavě, dost se povedla. Byl tam i přítel, po oslavě jsme se ještě šli projít. Ráno jsme si skočili na jahodovou dřeň (protože točená měla zavřeno) a tak. Taky jsem se toho celkem dost naučila. Fakt se mi tenhle víkend hodně líbil.

Zkouška ohněm

30. března 2017 v 17:46 | helmii |  Témata týdne
Tohle téma týdne na mě úplně křičí: "Napiš o tom, jak jsi začínala běhat!" Tak fajn, protože to zkouška ohněm doopravdy byla.

Když jsem byla menší, běhala jsem ráda. V házené a volejbale jsem se bez běhu přece jen neobešla. Potom se ale cosi stalo, něco se mi přeplo v hlavě, a mě běhání přestalo bavit. Ba co víc, začala jsem to nesnášet, vyhýbala jsem se tomu, jak jen to šlo.

Potom mi v hlavě něco přeplo podruhé a já jedno ráno vstala s tím, že půjdu běhat. Tak jsem se oblékla, rozhodně nasadila tenisky a vyběhla. Prvního půl kilometru jsem se cítila skvěle. Potom přišla šílená krize, hlavně kvůli tomu, že jsem si uvědomila, že moje fyzička je na bodu mrazu. Tak jsem to po týdnu zase vzdala.

Ale cvičení jako takové jsem nevzdala. Začala jsem více cvičit kardio a posilovací cvičení, pořídila jsem si TRX a makala.

Vloni na podzim jsem vyběhla znova. První kilometr byl v pohodě, potom začal ten druhý. Bylo to peklo. Ale v hlavě jsem si pořád opakovala, že tentokrát už to nevzdám. Lýtka mě začala pálit, už jsem nestačila s dechem, ale pořád jsem si posouvala body, ke kterým když doběhnu, budu moct přejít do kroku. Nakonec jsem tímhle pomalým klusem uběhla necelé dva kilometry. Byl to pro mě neskutečný pocit. Byla jsem na sebe hrdá.

Tempo sice bylo příšerný, 1900 metrů taky není dlouhá vzdálenost. Ale nevzdala jsem to a proto jsem na sebe byla pyšná. Po tomhle výběhu jsem měla na výběr. Buď to vzdám a řeknu, že běh stejně není to, co jsem chtěla dělat (racionalizace, hihihi, už mi z toho učení se společenských věd na maturitu hrabe, všude vidím regrese, projekce, agace..) a nebo můžu zatnout zuby, překonat tyhle krize a postupně se propracovávat až na závody.

Rozhodla jsem se pro druhou možnost. Našla jsem si termínovky závodů a vypsala jsem si ty, který, který bych chtěla zkusit zaběhnout. Byla to pro mě skvělá motivace, víc jsem makala. Bohužel, momentálně mám už pár měsíců útlum a ještě minimálně na měsíc mít budu, takže si tuhle zkoušku ohněm budu procházet znova. Ale víte co? Stojí to za to!

Co bude dál?

27. března 2017 v 10:00 | helmii |  Recenze na knihy
Autor: John Katzenbach

Počet stran: 400

Moje hodnocení: 90%


Tuhle knížku jsem dostala od kamarádů k narozeninám a už na první pohled mě zaujala svým obalem, protože jsem milovníkem hororových příběhů. Po pár stránkách jsem ale zjistila, že to není horor, nýbrž detektivka. Nechci říct, že mě to zklamalo, jen jsem od toho původně čekala něco trošku jiného. Ale nebyl důvod litovat, knížka mě vtáhla do děje a nešlo mi toho čtení jen tak nechat. Knížka byla plná zvratů, takže se mi nestalo, že bych se začala nudit. Tuhle knížku můžu opravdu jen doporučit!


Kam dál